KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Uspořádali jsme na konec roku malou anketu: Oslovili jsme třemi (nikoli povinnými) otázkami několik osobností veřejně činných v různých oblastech našeho života a pak též okruh nejbližších spolupracovníků našich novin. Přinášíme odpovědi těch, kteří si našli v předvánočním shonu a v šibeničním termínu čas, aby zareagovali na položené otázky. Děkujeme jim a čtenářům přejeme inspirativní počtení.

1. Která kniha, film, koncert či představení vás v roce 2017 zaujaly natolik, že byste je doporučili čtenářům Kulturních novin?

2. Setkali jste se v uplynulém roce s něčím - v oblasti společensko-politické - co vás potěšilo a považujete to i za perspektivní přínos do budoucna? Například nějaký jev v rovině občanské, schválený užitečný zákon, počin naší tuzemské či zahraniční politiky atd., může to být i zcela osobní zkušenost - třeba nějaký sympatický projev vašeho okolí…

3. Co byste si nebo naší společnosti jako celku přáli do nového roku 2018?

Eliška Wagnerová, senátorka a bývalá ústavní soudkyně

Největší a nesmazatelný dojem na mě udělala divadelní inscenace podle Tadeusze Slobodzianka a v režii Břetislava Rychlíka Naše třída. Působivé upomenutí na hrůzy dvacátého století a na to, čeho všeho je člověk schopen z nejrůznějších pohnutek, od politických, přes vypočítavost až po osobní. Šlo o koncentraci zla, které se nezastaví před ničím a popírá přímo lidství jednotlivých osob. Po prvním dějství jsem ani nebyla schopna tleskat vzhledem k velmi uvěřitelnému dojmu z toho, co jsem právě zhlédla.

Vašim čtenářům přeji do nového roku hodně zdraví a české společnosti probuzení z občanské letargie a sílu čelit zlu. To, žel, s dvacátým stoletím neodešlo.

Lubomír Houdek, nakladatel (Galén)

1. Konvolut Vlastimila Třešňáka, 2. Nervous Trees Krištofa Kintery, 3. Začalo to Vestpocketkou (v Semaforu).

2. Potěšilo a v politice? Zlatý voči! Opět se přemnožili psychopati na všech úrovních naší společnosti.

3. Zdraví, rozum, empatii, pracovitost a lepší paměť.

Táňa Fischerová,  herečka a politička

1. Byla jsem na několika krásných koncertech komorní hudby, ale nejvíce času trávím četbou knih, které by dnes člověk měl znát, aby rozuměl době a jejím pohybům. Proto jsem zvolila tři knihy:  Stephan Eisenhut "Zdravá a nemocná ekonomika", Karima Bennoune "Tady vaše fatva neplatí" a  Franco Cardini "Chalífa a západ 

2. Těší mne, že přes velký tlak okolí stále existují aktivní lidé, a lidé, kteří nevidí jenom jednostranně, ale vnímají souvislosti a celek. Je to stále těžší a tak díky za každého, kdo nepodléhá. 

3. Prezidenta, který by konečně byl přínosem společnosti a naší zemi, nikoli reprezentantem a vůdcem její pokleslosti. Vládu,  která by nebyla vlastnictvím majitele firmy. Odvážné občany, kteří vědí, že stále ještě mají některé věci ve svých rukou.

Petr Čermáček, básník a vysokoškolský pedagog, bývalý šéfredaktor revue Weles a nynější redaktor přílohy Kulturních novin Poiésis

1. Skvělých knih bylo povícero, jistě tak na řadu z nich zapomenu. Slavomír Kudláček: Ptáci a jiná znamení. J. H. Kalif: Ve Sportce je 78 milionů. Sylva Fischerová: Sestra duše. Zdeněk Volf: Před modlitbou přiložím. Jaromír Typlt: Za dlouho. Miloš Doležal: Jednou větou. Z koncertů je mým zážitkem roku brněnský koncert Chick Corea tria.

2. Těší mne práce v Okrašlovacím spolku pro Komín. Pozitivní energie spojená s nezištnou a tvůrčí prací pro druhé. A to, že stále v české společnosti existuje početná skupina lidí schopná altruismu. Jeden příklad: se spolkem jsme se připojili k akci KRABICE OD BOT, kterou organizuje DIAKONIE Českobratrské církve evangelické. Děti spolu s dospělými připraví dárkovou krabici od bot, společně ji naplní dětskými dárky k Vánocům. Dárky pak dostanou děti z chudých rodin. Když jsme do akce vstupovali, říkal jsem si, že bude úspěch, když shromáždíme 100 krabic. Nakonec nám lidé donesli 445 krabic!

3. Rozum. Schopnost poslouchat druhé. Smysl pro přiměřenost. Bylo by toho asi hodně…

Jaroslav Kovanda, básník, malíř, spisovatel, bývalý šéfredaktor časopisu Psí víno

1. Se slovy génius či hvězda bychom měli šetřit jako s šafránem. Coby hudební ignorant jsem však nedávno zažil šok: klavírní recitál Lukáše Vondráčka. Hodinu a čtvrt jsem vydržel u obrazovky, a jestli jsem se dvakrát třikrát nadechl… Úžasné.
Nemůžu zapomnět na většinu tzv. naivních malířů, které jsem viděl v "Galerii samorastnikov" v Trebnje ve Slovinsku. 40 kilometrů od Lublaně směr Jadran, zastavte se. Narazíte na umění, které vás bude léčit, nikoliv iritovat či odpuzovat jako to, co vás většinou "obšťastňuje" vůkolem. Aneb jak jsem si tuhle přečetl v návštěvní knize na jedné výstavě v Kroměříži: "Moderní umění a já poznám, co je na obraze… Jaká úleva!"

2. Potěšil mě takřka konec války v nedaleké Sýrii. Nepotěšily mě záběry, které jsem viděl na stanici Al Jazeera: Chlapec asi desetiletý běhá o francouzských holích s dětmi v blatě mezi stany, běhá, co mu síly a jedna noha stačí. Jak mu ta jedna prázdná džínsová nohavička vlaje… Zatímco dle slov vyjednavače Staffana de Mistury se syrské znepřátelené politické strany o dohovor ani moc nesnaží. Kam by se hnali v ženevských hotelích, s dietami v kapsách? Kdyby museli jednat v blatě v nějakém zatékajícím stanu v přeplněném kempu, možná by se domluvili an cvaj. A tak je to se vším. Bruselští úředníci taky nepůjdou do nějakého hot spotu na Sicílii třídit imigranty, ale napíšou usnesení.

Jiří Guth, ekolog, publicista, spolupracovník Kulturních novin

1. Začnu díkůvzdáním (tvůrcům a nepřímo i Stvořiteli), že je těžké vybírat z takového množství, a děkuji také svým bližním, že mám na čtení čas a klid. Doporučuji jednu knížku a jedno divadelní představení, které mají cosi společné - jsou to svého druhu stimulancia, tedy povzbuzovadla. Povzbudily mě (snad nejen mě) k tomu, abych si přečetl či připomněl víc o dané osobě, resp. díle. První je drobný, půvabně vypravený výbor a překlad dopisů Martina Luthera (Dopisy blízkým, Biblion 2017). Druhé je divadelní zpracování Dostojevského Běsů v úpravě Romana Sikory a v provedení souboru Národního divadla Brno. Premiéru mělo sice už v prosinci 2015, ale já ho viděl až letos. Mimochodem až v květnu 2017, byť se vročením 2016, také vyšel průřez Sikorovou dramatickou tvorbou pod názvem Hry: Labyrint světa a ráj biče. Ten si také dovolím doporučit, i když to nemusí být snadné čtení.

2. Za výjimečný a společensky a ekonomicky veledůsažný počin považuji cyklus reportáží Saši Uhlové z několika špatně placených zaměstnání, který vycházel na serveru A2larm pod titulem Hrdinové kapitalistické práce. Filmová "verze" Hranice práce možná oslovila více diváků, ale psané reportáže považuji za mnohem působivější. Má-li být naše společnost jako celek lidštější (a co jiného lze označit jako skutečný pokrok?), musí si nejprve uvědomit stav svých bědných členů, kteří dokonce svou v podstatě žebráckou mzdu dostávají za to, že zabezpečují lepší kvalitu života těch bohatších. - Nesporně nadějný potenciál má také vstup Pirátské strany do sněmovny, ale na hodnocení pirátského účinkování tam je podle mě ještě brzy.

3. Přeju naší společnosti, ať si může v podzimních komunálních volbách vybírat z co největšího počtu kandidátů. Přátelské, zodpovědné, sebevědomé a soudržné obce jsou totiž skutečným fundamentem demokracie a kromě jiného také dobrým předpokladem pro cestu udržitelného vývoje. Jde opravdu o hodně, a to na rozdíl třeba od převážně symbolické volby prezidenta. S dobrou reprezentací obce se i problematický prezident (mimochodem každopádně zbytný) dá přežít. A ještě drobnost na závěru: přeju nám, ať sté výročí vzniku Československa oslavíme s minimem kýčů a oficiózního hovadna (to zde používám ve smyslu V + W).

Naďa Johanisová, ekologická ekonomka, vysokoškolská pedagožka a spolupracovnice Kulturních novin

1. Obrovský dojem na mě udělala hra (s prvky dokumentárního a site-specific divadla) brněnského divadla Feste. Jmenovala se Schauspiel a prožila jsem ji v květnu v rámci festivalu Meeting Brno a oslav Česko-německého jara. Hovořilo se střídavě německy a česky a my diváci jsme měli na uších tlumočnická sluchátka. Ovšem nebyli jsme jen "diváci". Hra probíhala zpočátku ve (skutečné) košer restauraci Stern, a pak jsme brázdili jednu ze (skutečných) ulic šeřícího se města, kde kdysi žila početná židovská populace, a zažívali jsme nečekané epizody a setkání. Hra kulminovala (skutečnou) večeří o třech chodech. I příběh byl skutečný. Byl to příběh německo-židovského divadelníka Gustava Bondiho, který zemřel těsně před holocaustem, a jeho početné rodiny, která neměla takové štěstí. Byl to zážitek, který mi otevřel průhledy do tragické a dramatické minulosti města, jímž denně chodím.

2. Už dlouho sleduji rozkvět sféry, která se zatím stále vymyká jednoznačnému zařazení a popsání. Nespadá tak docela do sféry občanského aktivismu, nejedná se ani o podnikání v úzkém slova smyslu, stát tu často hraje roli spíše okrajovou. Mám na mysli tzv. ekonomické alternativy, označované také za komunitní ekonomiku či ekonomiku sociální a solidární. Letos mě v této oblasti zvláště potěšila komunitní resp. nestátní škola v Tišnově, zvaná ZaHRAda. Je to základní škola založená rodiči dětí, kteří chápou děti nikoliv jako "produkt" vzdělávání, ale jako živé bytosti, které je třeba "pěstovat" s láskou a s úctou. Děti se např. podílejí na rozhodování o principech fungování školy. Tráví také jeden den v týdnu v lese a další den vycházkami do galerií, muzeí apod. Podobných neziskových škol, založených spolky, je v ČR tuším okolo čtyřiceti. Kromě nich je tu mnoho dalších ekonomických alternativ, které se dynamicky vyvíjejí. V tom vidím naději do budoucna.

3. Přála bych si, aby lidé tak moc nevěřili povídačkám o tom, že podstatné bohatství je to materiální. Moje zkušenost mi říká, že to pravé bohatství pramení ve vztazích: k lidem, ale i k místu, k vlastní minulosti a budoucnosti, a vlastně i sám k sobě. Příběhy, které média lidem vyprávějí, o důležitosti kariéry, stále více zážitků, stále rychlejšího pohybu a stále větší produkce všeho, jsou destruktivní příběhy, které ničí místní komunity i přírodu - našeho velkého bližního, jak ji kdysi nazval profesor Jan Heller. Přála bych si, aby si lidé začali vyprávět své vlastní příběhy, začali více sdílet namísto kupování a více tvořit a radovat se ze života namísto konzumování. Aby zpomalili, vzali své životy do vlastních rukou a začali rozšiřovat skulinky, které ještě trh tak docela nekolonizoval… pak snad bude menší poptávka po charismatických, ale nebezpečných politicích "spasitelích", kteří možná kladou ty správné otázky, ale nabízejí špatné odpovědi.

Jiří Hlavenka, podnikatel a investor v oblasti IT, krajský zastupitel (Jihomoravský kraj)

1. Magor a jeho doba od Marka Švehly, tedy životopis Ivana Martina Jirouse. Pro mě připomenutí dob, které jsem částečně zažil, ale také zčásti už zapomněl. Hrozně potřebné připomenutí.

2. Zmírňování - pořád ne dostatečné, ale zaplať pánbůh za ty dary - systému zacházení s dlužníky, který u nás drtí stovky tisíc lidí, kteří jsou u dna. A z mého pohledu rozumně koncipovaný zákon o národních parcích. Mohl být ještě lepší, i tak je dobrý.

3. Demokracii.

Drago Sukalovský, starosta Kuřimi a krajský zastupitel (Jihomoravský kraj)

1. Tři největší kulturní zážitky jsou shodou okolností hudební. Symfonie sirén na brněnském výstavišti, koncert Nicka Cavea v bělehradském vydání a CD moravského folkloru viděného s odstupem přes oceán The Book of Transfigurations od Dálavy. To poslední je asi zážitkem největším, většinou notoricky známé lidovky dotažené až na samou hranu syrovosti a snesitelnosti, pro tradicionalisty jistě až daleko za ní, nemohou nechat chladným vůbec nikoho.

2. Ze svého pohledu bych končící rok v oblasti politicko-společenské označil jako rok dosti pitomý. Co mě děsí nejvíce, je stále se zvětšující rozdíl mezi názory většiny dosavadních politicko-společenských elit a takříkajíc obyčejnými lidmi. Plody tohoto vzájemného nechápání jsme sklidili třeba v parlamentních volbách, ale nejenom tam. A nezdá se, že by se trend v příštím roce mohl obrátit, spíš naopak. Ale abych nekončil tak trudomyslně. Naopak mne velmi těší ochota mnoha lidí pomáhat bližnímu svému. Příkladů  je bezpočet a  abych zůstal doma v Kuřimi - třeba techno festival Pandaland, jehož nemalý výtěžek podpořil rodinu jednoho zdejšího postiženého chlapce.

3. Popřál bych nám všem, abychom si vzájemně začali více rozumět nebo aspoň chápat. Budeme-li si více rozumět, budeme se pak méně dohadovat, urážet a nenávidět.

Jakub Grombíř, básník a publicista, redaktor Kulturních novin

1 + 2 +3.  Jako jednu z mála pozitivních věcí, které letošní rok přinesl, vidím diskusi (byť zatím docela nesmělou) nad filmem Apoleny Rychlíkové a Saši Uhlové Hranice práce. Konečně se začíná přicházet na to, že uvnitř té naší báječné svobody se nacházejí dost velké kapsy totální nesvobody - a že spadnout do nich není zas tak těžké. Jistěže to není nic nového pod sluncem, o nedůstojných podmínkách na mnoha našich pracovištích se vědělo již předtím, ale vždy se nad tím mávlo rukou s tím, že se to týká jen cizinců z východu nebo lidí, kteří se nechtěli pořádně učit. Škoda: nebýt tohoto selhání elit, nemuseli by dnes lidé, pro něž měli demokraté jen pohrdání a výsměch, hledat zastání u fašistů. Jako zajímavý kontrapunkt k Hranicím práce proto doporučuji článek Patrika Eichlera v Listech, dokazující, že nesvobodní jsme vlastně všichni, i ti, co jsou napohled úspěšní. A co nám všem proto přeji do nového roku? Nejen zdraví a štěstí, ale také trochu více empatie a třeba i odvahy k rozbíjení sociálních bublin.

Michal Doležel, krajský (Jihomoravský kraj) a městský (Brno-střed) zastupitel, místostarosta Sokola Brno

1. Vybrat jednu knihu by bylo asi dost náročné. Většinou mi jich u postele leží hned několik a většinou jde o různé žánry. Nicméně zaujala mě Opuštěná společnost od Erika Taberyho, Humans of Prague od Tomáše Prince, Nevyžádané rady mládeži od Marka Orko Váchy a chystám se na Citlivého člověka Jáchyma Topola

2. Těší mě vždycky malé počiny s velkým smyslem. Třeba Folklorní mejdlo, které pořádá Anežka Konečná nebo Folklor a City. V poslední době jsem naprosto nadšen projektem Ježíškova vnoučata Českého rozhlasu. Radost jsem měl, že se podařilo v Brně rozjet Skautský institut.

3. Já se na příští rok obecně moc těším. Budeme si připomínat 100 let od vzniku republiky. Byl to podle mého ten nejodvážnější čin naší společnosti s apelem na naši odpovědnost. I proto bych si přál, abychom s tímhle vědomím přišli hned v úvodu roku k prezidentským volbám a přál bych nám všem lepšího prezidenta.

Vít Kouřil, šéfredaktor Sedmé generace

1. Zaujaly mě politicko-satirické pořady, zejména Stephena Colberta, Trevora Noaha a Samanthy Bee (klasik John Oliver promine). Po zvolení plutopopulisty Donalda Trumpa prezidentem mi nejen ulevují ze světabolu, ale také dodávají naději. Seriál Příběh služebnice na motivy románu Margaret Atwoodové působivě zhmotňuje (žel už představitelnou) nesvobodnou budoucnost a starší seriál Řím připomíná, že souboj demokracie s autokracií má v dějinách sice různé kulisy, ale podobné scénáře. A ještě bych připomněl milostnou písničku Fire strakonických VM (Vlastimila Marka), má v sobě všechno.

2. Doma mě potěšil protikuřácký zákon, na který jsem čekal celý život. Ve světě kampaň MeToo, u nás předvídatelně vysmívaná, a výsledky několikerých voleb, Alexanderem Van der Bellenem počínaje a Německem konče. A obecně protifašistické iniciativy nebo proti-fámové servery jako FactCheck.org, Snopes.com, FactCzech.cz, StopFake.cz, Manipulatori.cz nebo Demagog.cz, které jsou pro přežití demokracie klíčové.

3. To, co platí už po staletí: více volnosti, rovnosti a bratrství. To mimo jiné znamená Miloše Zemana v podhradí a Andreje Babiše mimo Strakovku.

Tomáš Koloc, redaktor Kulturních novin a sociální pracovník v demisi

1. Vezmu to popořádku. Z knih mě nejvíc oslovila kniha, kterou jsem dostal ke křtu, nový, moderně pojatý životopis Dona Bosca se stejnojmenným názvem, shodou okolností od autora, který nese totéž příjmení, Teresia Bosca (koneckonců to není nic divného, Bosco je v italštině něco jako v češtině Hájek). Přestože kniha není překladatelsky ani redakčně právě filigránem, což je bohužel při dnešní rychloprodukci běžné, úplně jsem to tentokrát pominul, a těch několik týdnů, kdy jsem knihu četl, se moje duše doslova živila vyprávěním o muži, který naprosto neokázale věnoval svůj život chudým chlapcům, kterých byl v polovině 19. století plný Piemont, Itálie a celý svět. Myslím, že i pro ty, kdo třeba nebudou věřit v jeho mystické vize budoucnosti, které mu mj. ukazovaly, koho ze svých žáčků má připravovat na roli svého nástupce, by mohl zapůsobit neuvěřitelný způsob terénní sociální práce, didaktiky a láskyplného psychologického a duchovního vedení, které Don Bosco poskytoval každému jednomu ze svých svěřenců, pro něž byl mnohdy jediným pojítkem a radostí ve světě, který pro ně jinak měl jen rány. Jako "sociální pracovník na odchodu z oboru" jsem si chvílemi přál, abych mohl patřit k družině dona Bosca anebo alespoň aby se tato kniha stala povinnou četbou dnešních sociálních pracovníků, a především jejich zákonodárců a tvůrců "standardů sociální práce", kteří hluboké duchovně-materiální a rodinné ukotvení někdejších oratoří zaměnili za píárkampaně v hejtfrí nízkoprahově-korektním prostoru.

V záplavě dnešní "historické dekonstrukční fikce", která má ve zvyku bulvárně křivit skutečné příběhy nositelů známých jmen (příkladnými díly tohoto typu jsou film Habermannův mlýn či seriál Bohéma) mě velmi potěšil Ševčíkův film Masaryk, který sice jede na této vlně potud, že z titulní postavy Jana Masaryka ukazuje jen jeho barovou a neuroticko-psychotickou složku, ale jako první vypráví příběh Mnichova jako příběh velkolepé hry solipsistní postavy Edvarda Beneše, který ve své sólové šachové hře neváhal obětovat živé postavy. V tomto případě svého velvyslance ve Velké Británii Masaryka. (Když jsem pak v titulcích mezi scenáristy četl jméno Alexe Koenigsmarka, kterého jsem měl tu čest znát, pochopil jsem, proč scénář filmu mezi dnešní produkcí tak vyčnívá…)

Z představení mě nejvíc potěšilo únorové čtení autorů Kulturních novin v brněnské místogalerii Skleněná louka, kde se kromě naší redakce (JP, JG, PK a TK) sešly takové osobnosti jako Bruno Solařík, Jaroslav Kovanda, Martina Schneiderová, Ondřej Macl a Zuzana Krejčí, z nichž některé speciálně pro toto setkání vytvořily díla, která jsme v KN publikovali (a zde na ně odkazujeme pod jejich jmény). V užší sestavě ZK-OM-TK jsme se pak ducha tohoto setkání snažili představit na waldorfské škole v Příbrami a nakonec jsme před týdnem jako diváci se Zuzkou v Praze užasli nad Ondrovou performancí, vytvořenou z jeho právě vydané knižní prvotiny Miluji svou babičku víc než mladé dívky. Ta je o jeho Babičce, o většině našich babiček a zároveň o většině z nás. V Ondrovi (s nímž jsme před rokem touto dobou přinesli v KN rozhovor) vystudovaném sociálním pracovníkovi a literárním teoretikovi, který nyní studuje improvizaci na DAMU, se na svět klube dobrý spisovatel, možná ještě lepší herec a vynikající dramatik, který se s reflexí tohoto světa nijak nemaže.

2. Kromě vzniku Mapy českých exekucí a Mapy českých inspirativních škol a toho, že Ivan Hoffman opět po letech začal psát do každého čísla Kulturních novin své vynikající glosy, mě tento rok potěšilo, že jsem si mohl rozšířit obzory vidění světa skrze společnou práci na rozhovorech s mými učiteli Jiřím Štyrským a Miroslavem Polreichem, že imatrikulanti Karlovy univerzity si odváží z katedry kritizovat naši "nejlepší možnou společnost v dějinách" a nikdo je od ní nevyžene (to by za nás, před nějakými 15-20 lety, ještě nebylo možné), že historik jako Michal Pullmann může kandidovat na děkana Filosofické fakulty a že v našich kinech se (zatím?) svobodně promítá film Hranice práce (na projekt reportáží, z něhož vznikl, v Kulturních novinách napřesrok bohdá opět navážeme, neboť reportáže ze "dna" české společnosti jsme uveřejňovali od prvopočátku).

Osobně mě naplnilo velkou vděčností a touhou poděkovat nahoru za to, že jsem v tomto roce po dlouhém putování maroda s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou našel lidi, kteří byli ochotni pomoci prakticky zadarmo, prostě proto, aby tělu i duši bylo zase dobře. Že jsem díky solidaritě čtenářů Kulturních novin mohl přežít několik měsíců života a léčby a že se v zemi dotazníků našel kněz, který byl ochoten uspořádat duchovní pohřeb mého otce a neptal se, proč k tomu stát nevydal jeho tělo, a jiný kněz, kterému jsem mohl říct pravdu o rozdílech toho, v co věřím, a oficiálních doktrín, a on mi přesto rázně řekl: "Pokřtím tě, protože tvá duše po tom touží a protože to potřebuje!" A vůbec že kolem je stále tolik přátel a andělů, které jsem ani nejmenoval, díky nimž jde vše snáze i v nesnázích. Díky nimž to vlastně vůbec jde…

3. Život v plnosti.

Jiří Plocek, šéfredaktor Kulturních novin

1. Jednou ze svých bytostí jsem muzikant a jako takový jsem byl dojat a zasažen pořadem Vizionáři 1916 na Folkových prázdninách 2017 v Náměšti nad Oslavou. Irský zpěvák Lorcán Mac Matún - autor písní i koncepce pořadu a též stejnojmenného CD - předvedl se svou skupinou působivý portrét irských protagonistů tzv. Velikonočního povstání za nezávislost Irska v roce 1916. To povstání bylo krvavě potlačeno, ale jeho duchovní síla, síla symbolického - zpočátku zdánlivě marného - gesta rozhýbala další velké děje, které vedly k irské nezávislosti. Poselství pořadu bylo umocněno portrétováním revolucionářů jako lidských bytostí, nedokonalých, ale vroucně oddaných své věci a kultuře svého národa. Možná se mě to téma dotklo, poněvadž v něm cítím styčné body s tím, co děláme v našich novinách.

2. Jako velký přínos vnímám reportážní počiny Saši Uhlové a přínos jejích aktivit (a jejich kolegů), který rozhýbal debatu o nedůstojných podmínkách lidí pracujících za minimální mzdy a žijících mimo zájem většinové společnosti.

3. Přeju nám všem, ať udržíme řešení jakýchkoli problémů v demokratickém rámci, ať jsme schopni nacházet kompromisy a nepropadáme hysterii a krajnostem.