Kavárna U Toníka
Když člověk dochází za nemocnými dětmi do nemocnice, setká se s velmi smutnými příběhy. Z jedné návštěvy mám ale hezký příběh. Nejdřív jsem si tedy našla dítě. Dvanáctiletý Toník ležel na svém pokoji na posteli a pikal si do mobilu. Představila jsem se mu a nabídla, že bychom si mohli spolu hrát, pokud chce. Souhlas z jeho strany přišel okamžitě. Ne vždy tomu tak je.
Šli jsme tedy do herny a kupodivu se mu zalíbila malá kuchyňka. Přišla jsem JAKO do kavárny.
„Dobrý den, paní, co si dáte?
„Kávičku a k tomu dezert Madlenka.“
Na kuchyňce něco mačkal, něco syčelo, dávalo se na talířek, do hrníčku a místo, aby mi to přinesl, přijel ke mně malý plastový jeřábek. Toník mi vysvětlil, že všechnu tuhle práci dělá v jejich kavárně automatický číšník, a když zrovna nemají hosty, automatický číšník uklízí. A skutečně jsem mohla sledovat, jak malý jeřábek coby robotek číšník, uklízečka, kuchařka v jedné osobě, kavárnu luxoval, vytíral, kuchyňku umýval…
Platila jsem kartou, a tu šel robotek zpracovat do nějakého otvírátka na kuchyňce.
„V pořádku, platba přijata!“ oznámil mi Toník.
Uf, to se mi ulevilo, že tam něco bylo…
Toník mi dokonce zjistil, že mám na účtu zůstatek, a tak můžu být klidná a že se u nich můžu pořádně rozjet. Hned jsem mu dala dýško. Pětikorunku si dal jako do portmonky, ale na konci hry mi ji vrátil. Po třetí mé jakoby návštěvě mi Toník řekl, že jako věrnostní zákaznice můžu sbírat body, a pak si můžu domů koupit taky takového automatického číšníka-robotka, který bude za mě všechno dělat. Robotek coby děvečka pro všechno se mi moc nehodil, což jsem mu tedy řekla, ale nevadí… Toník mi pružně nabídl, že ty body můžu dát na dva projekty, do kterých se teď jeho kavárna zapojila – a ty byly vlastně důvodem, proč jsem se rozhodla s vámi o tento příběh podělit:
Jeden projekt je na důchodce. Pro ně organizují výlet, že důchodci jako nemusí nic platit, a všechno budou mít po celý den úplně zdarma.
Druhý projekt je ochrana přírody, a když tam dám ty své body za debužírování v kavárně, půjde to na vybudování parku. Já (kdo mě znají, pochopí) jsem se zeptala, jestli bych mohla přispět i na pejsky v útulku. Toník řekl, že samozřejmě – že zrovna mají v plánu koupit pejskům v jednom útulku nějaké granule.
Pak se mé další návštěvy v Toníkově kavárně opakovaly, robotek mi nosil kávičku a zákusky, palačinky s čokoládou, já se tetelila blahem a chválila a byla v úžasu, jak tu kavárnu skvěle vede, znovu jsem dostala body, znovu jsem je dala na důchodce a ochranu přírody, a taky na pomoc pejskům v útulcích. Tentokrát mé body vítal, protože druhý projekt spočíval v tom, že musejí důchodcům koupit jídlo a pití, aby neměli hlad, protože je přece známo, že staří lidé v důchodu mají často hlad. A co se týče ochrany přírody, budou budovat nové značky v lese a pejskům na vánoce koupí nějaké lepší konzervy.
Lidi, já jsem si s Toníkem tak vyhrála! Odcházela jsem z nemocnice úplně nabitá a znovu jsem si potvrdila, že o naše děti a mládež se nemusíme vůbec bát. Jenom aby ty děti zdravé byly.
Toníku, děkuji. Ne s každým dítětem se dá v nemocnici takhle vyhrát, protože někteří bobíšci jsou na tom tak zle, že jím i hodinu zpívám a vyprávím pohádky a držím je přitom za ruce, než se jim udělá dobře. (A to, Toníku, i přesto, že u nás malé děti na rozdíl od starých lidí skoro nikdy nemají hlad…)