Obživlosti: Pravda a její vítězství
Že pravda vítězí, je ověřený fakt. Věčný spor se ovšem vede o to, zda pravda trpělivě čeká, až nakonec vyhraje, anebo zda vítěz dostává za pravdu, tedy zda je pravda bonus, který náleží držitelům moci. Věříme sice, že lež má krátké nohy, pro pravdu že se každý zlobí, a máme za to, že pravda osvobozuje, ale pokaždé máme na mysli tu svou pravdu, respektive tu naši.
Dlouho jsem měl za to, že „žít v pravdě“ znamená žít v opozici vůči většinové státem protežované (dnes bychom řekli mainstreamové anebo korporátní) lži. Pravda křesťanů byla jaksi pravdivější, když ji bylo třeba žít navzdory agresivním vědeckým ateistům. Pravda intelektuálů byla pravdivější, když byli podezíravě trpěni coby potenciální třídní nepřátelé. Umění bylo tím pravdivější, čím méně mělo něco společného s prorežimním propagandistickým kýčem.
Měl jsem za to, že pravda je nezbytně nezávislá. Pravdou že nemůže být něco, co je člověku vnuceno. Testem pravdivosti že je lidská touha svobodně pravdu zvolit. Vlastně si to myslím i dnes, bohatší o zkušenost, že to nejhorší, co se pravdě může stát je, že zvítězí. Mystérium života v pravdě je člověku pouze propůjčeno. Je vlastně břemenem, které lze kdykoli odložit. Viděl jsem to zblízka.
Když v listopadu 89 pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, mělo to i veskrze prozaické důsledky. Zakázaným spisovatelům najednou oficiálně vycházely knížky. Ty nové, psané do šuplíku a šířené samizdatem, i ty staré, co se po roce 68 dostaly na index a byly odstraněny z knihkupectví a knihoven. Přišla na to řeč na setkání spisovatelů, které hostil čerstvý navrátilec z exilu Pavel Kohout a kterého byl účasten Milan Uhde, v té době ministr kultury v Pithartově vládě. Eva Kantůrková kladla bývalému příteli z disentu na srdce, aby něco udělal s nespravedlivě vysokým zdaněním, které státem omilostněné literáty tíží. Když už debata o daních a penězích trvala dlouho a začínala být trapná, vzal si slovo Milan Šimečka a řekl: „Vždy jsem byl upjat k jedné jasné hvězdě jménem svoboda…“ Bylo to 21. září 1990 a tři dny na to Milan Šimečka zemřel. V mé vzpomínce zemřel na smutek z toho, jakým způsobem zvítězila pravda. Nezemřel na cukrovku a slabé srdce, ale na zklamání a zděšení z toho, co viděl na Hradě, kam ho přemluvil přijít kamarád prezident, když se mu revoluční kořist změnila na úřad, který mu přerostl přes hlavu.
I dnes se toho hodně namluví o pravdě a lži. Myslím, že nejde o to co je pravda. Vždy jde o to, jaká je pravda. Pravda je a vždy byla klidná, pokorná, nikoli velkohubá a agresivní. Nejhlasitěji se pravdou ohánějí ti, kteří žijí ve výnosné lži, a to bez ohledu na režim, který zrovna panuje. Bývá to lhář, kdo křičí: umlčte lháře! Uznávám, že i lháři mají svou pravdu. Jak se pozná? Je jí všude pyšně plno. Všechno přehluší. A nakonec prohraje.