Počteníčko: Měj nás rád špinavé
„Ulinko!“ řekl generál dceři. „Pavel Ivanovič mi právě sdělil převelice zajímavou novinu. Náš soused Těntětnikov není vůbec takový hlupák, jak jsme mysleli. Zabývá se dost důležitou věcí, dějinami generálů z dvanáctého roku.“
„A kdo si myslel, že je hlupák?“ prohodila rychle. „Snad jedině Bublák, kterému věříš, i když je to omezený a špatný člověk.“
„Proč špatný? Trochu omezený, to ano,“ řekl generál.
„Nejenom omezený, ale taky podlý a hanebný. Kdo tolik ublížil svým bratrům a vyhnal z domu vlastní sestru, je u mě špatný člověk.“
„To se jenom povídá.“
„Takové věci se nepovídají pro nic za nic. Nechápu, otče, že ty, tak předobrý, s tak vzácným srdcem, můžeš pouštět do domu člověka, který je ti na hony vzdálen a o němž víš, že je špatný.“
„Tak to vidíte,“ řekl generál s úsměvem Čičikovovi. „Takhle se spolu pořád hádáme.“ Nato se obrátil na dívku a pokračoval: „Přece ho nevyhodím, srdíčko!“
„Proč bys ho vyhazoval? Ale nemusíš mu prokazovat takovou pozornost a lásku.“
„A to ne, slečno,“ řekl Čičikov Ulince s lehkou úklonou hlavy a milým úsměvem. „Z křesťanské lásky máme milovat právě takové bližní.“ Hned nato se obrátil na generála a pravil s úsměvem už poněkud šibalským: „Ráčil jste, Vaše Excelence, někdy slyšet o tom, co je to: měj nás rád špinavé, čisťoučké si nás každý zamiluje?“
„Ne, neslyšel.“
„Ale to je znamenitá anekdota, Vaše Excelence,“ prohlásil Čičikov s šibalským úsměvem. „Na statku knížete Guzkovského, kterého bezpochyby ráčíte znát, Vaše Excelence…“
„Neznám.“
„Byl správce, Vaše Excelence, mladý muž, Němec. V záležitostech odvodů a tak podobně musel nutně jezdit do města, stýkat se s úředníky od soudu, no a… jak sám ráčíte vědět, podmazávat.“ Čičikov přimhouřil oko a ukázal, jak se podmazávají soudní úředníci. „Oni ho ostatně taky hostili, a tak jednou, když u nich obědval, řekl: Někdy se ukažte taky u mě, pánové! Na knížecím statku. A oni mu na to: Přijedeme. A zakrátko, Vaše Excelence, jeli vyšetřovat případ, který se udál na panství hraběte Trechmeťjeva, kterého taky bezpochyby ráčíte znát, Vaše Excelence.“
„Neznám.“
„Do vyšetřování se ani nepustili, ale zajeli rovnou na dvůr hospodářského správce a tři dny a tři noci bez přestávky mastili karty. Samovar a punč, Vaše Excelence, byl pořád na stole. Starému hraběcímu správci už lezli tak říkajíc krkem.“ A Čičikov si ukázal na krk. „Aby se jich zbavil, povídá: Měli byste se, pánové, podívat ke knížecímu správci, Němci. Je to kousek odtud a on vás jistě rád uvidí. – Máte pravdu, oni na to, vždyť nás taky zval. A všecko tak, jak bylo, uválené a zarostlé, vsedlo na vozy a rovnou k Němci… Jenže Němec, Vaše Excelence, se zrovna nedávno oženil. Vzal si dívenku z penzionátu, mladičkou a subtilní. (Čičikov vyjádřil na tváři subtilnost.) Byli tak říkajíc v líbánkách, seděli jako dva holoubkové u čaje, a najednou se otevřou dveře – a vtrhne horda.“
„To si umím představit!“ řekl generál se smíchem.
„Němce to tak překvapilo, Vaše Excelence, že ztratil úplně duchapřítomnost. Jde k nim a povídá: Co si přejete? – A tak ty takhle? A hned výměna dekorací, jiná situace, jiná řeč: Revize! Kolik kořalky se pálí na panství? Ukažte knihy! Ten se kroutí. Přiveďte soudní svědky! Chopili se ho, svázali a do města s ním. A půldruhého roku proseděl Němec ve vězení.“
„Sakra!“ řekl generál.
Ulinka spráskla ruce.
„Manželka začala podnikat kroky, Vaše Excelence. Ale co zmůže mladá, nezkušená žena, neznalá života? Ještě že se našli dobří lidé, kteří jí poradili, jak to srovnat. Němce to stálo dva tisíce a pohoštění, Vaše Excelence. A u stolu, když už všichni, jeho nevyjímaje, byli tak říkajíc nalíznutí, povídají mu: To máš za to, že ses nás štítil. Chtěl jsi nás vidět oholené? Ne, jen nás měj rád špinavé, čisťoučké si nás každý zamiluje.“
Generál se rozesmál, Ulinka soucitně zasténala.
„Nechápu, tatínku, jak se můžeš smát!“ vyhrkla. Chmura jí zastřela krásné čelo. „Takové nečestné jednání, za které by je měli všechny poslat já nevím kam…“
„Drahoušku, já jim to neschvaluju,“ řekl generál, „ale co mám dělat, když je to legrační? Jakže to je: Měj nás rád čisťoučké…?“
„Špinavé, Vaše Excelence,“ pravil Čičikov.
„Měj nás rád špinavé, čisťoučké si nás každý zamiluje. Cha, cha, cha, cha!“ A generálův trup se smíchy rozkolébal. Ramena, jež kdysi nosívala tlusté nárameníky, se třásla tak, jako by nosila tlusté nárameníky podnes.
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše. Přeložila Naděžda Slabihoudová. Odeon, Praha, 1968.