Srandičky, srandičky a šest už je jich tam
Po padesátce začínáme pomalu umírat ve smrti jiných. Velcí mágové, šamani našeho mládí, odcházejí jeden za druhým. Někdy jsme už na ně ani tak moc nemysleli, zůstali v dějinách vzadu, žádaly si nás other voices, other rooms. Byli tam tak nějak vždycky, ale asi jako obrazy, na které se dnes díváme jinak než poprvé, jako básně, které vydávají už jen neurčitou vůni v paměti.
Takže nejspíš každý má své drahé stíny, své velké přímluvce a prostředníky nadejde den, kdy děsivě vtrhne do novin a do rozhlasu první z nich. Možná nám chvíli potrvá, než si uvědomíme, že toho dne začala i naše smrt; já jsem si to uvědomil hned toho večera, kdy se při večeři kdosi lhostejně zmínil o zprávě z televize, že v Milly-la-Forêt právě zemřel Jean Cocteau, a kus mé bytosti také padl mrtvý na ubrus doprostřed konvenčních frází.
Další pak následovali, pokaždé stejným způsobem, rádio a noviny, Louis Armstrong, Pablo Picasso, Stravinskij, Duke Ellington, a včera večer, zatímco jsem kašlal v jedné havanské nemocnici, včera večer v hlasu přítele, s kterým k mému lůžku doléhal hluk vnějšího světa, Charles Chaplin. Já se z téhle nemocnice vrátím. Vrátím se vyléčený, to je jisté, ale pošesté trochu méně živý.
Julio Cortázar: Jistý Lukáš. Přeložil Miloslav Uličný. Mladá fronta, Praha, 1991.