Obživlosti: Petr Příhoda
Letos v létě tomu bude dvacet let, co nás Petr Příhoda, který léta trávil v nedalekých Koryčanech, navštívil potlučené po automobilové havárii. Ujistil se, že nejsme pochroumáni na duchu. Z renomovaného profesora etiky a kolegy publicisty se mi stal také přítelem, se kterým jsme na dlouhých procházkách lesem anebo u poháru vína mluvili o politice, křesťanství a novinařině.
Několikrát jsme se dostali k otázce, jak o věcech, které si přímo říkají o ostře nabroušené pero, psát tak, aby čtenář, na kterém nám záleží, nenabyl dojmu, že jsme jeho nepřátelé. Petr v jedné chvíli nabyl dojmu, že kritika mířená do vlastních řad nemá být kontraproduktivní, že čtenář nemá mít dojem, že je autorem o cosi připraven, nýbrž pocit, že se mu něčeho dostává. Také ale jde o zásadní dilema, jestli člověk má preferovat principy, anebo společenství. Konec konců ti nejosvícenější a nejvlivnější se řečnicky ptají: „Kdo jsem já, abych soudil…“
Petr Příhoda prožil řadu let v intelektuálním, disidentském ale také profesním prostředí, které kritické myšlení stimulovalo, předpokládalo a také oceňovalo. Byla to „špatná doba“, a jak už to ve špatných dobách bývá, i Petr Příhoda byl „posílen tím, co ho nezabilo“. Po pádu režimu nezbylo než se srovnat s nově nabytou vnější svobodou, k čemuž patřilo i vzít na vědomí, že svoboda pouze postihla ty, kteří pro své osvobození nic neudělali. Měl jsem za to, že i křesťanská kritika do vlastních řad má smysl, pokud reflektuje zkušenost, že z duchovního hlediska dobře už bylo, a to tehdy, když bylo zle.
Při našem posledním setkání před čtyřmi lety už byl Petr Příhoda zahleděn za horizont každodennosti. Jak nemoc Petrovi ukrajovala sil, nešlo přehlédnout, jak v zuboženém těle, poutaném po většinu dne k lůžku, přebývá silný a také sílící duch. Tradiční otázka „co na to všechno říkáš?“ vyzněla skoro nepatřičně – jako vyrušení z meditace. „Hodně se modlím a přemýšlím, v čem jsem v životě pochybil,“ řekl, a na světskou agendu čili na politickou situaci, které jsme v minulosti věnovali dlouhé hodiny, nám najednou stačilo pár minut. U novinařiny jsme se také nezdrželi dlouho. Zkonstatovali jsme přetrvávající nešvar, kdy novináři často místo novinařiny dělají skrze média politiku.
Nabyl jsem z našeho hovoru dojem, že když se čas lidského bytí naplňuje, nedělá si člověk iluzi o prostřednících a převáží pocit, že to nejdůležitější si stejně člověk s Bohem říká tváří v tvář. Rozuměli jsme si v názoru, že pod církví nelze primárně chápat instituci. Církev je především společenstvím, ve kterém člověk sdílí tajemství víry se svými současníky, ale mysticky je přitom současně spojen s těmi, co už zde nejsou a rovněž s těmi, kteří se teprve narodí. Na rozdíl od církve coby instituce, která je často vinou svých představitelů pro ostudu, je církev coby společenství víry duchovním přístavem, darem, oporou…
Náš poslední letní rozhovor jsme s Petrem Příhodou vedli s tím, že je poslední. Loučili jsme se nicméně jako vždy. Z víry v život po životě plyne, že to, na čem záleží, smrtí nekončí. Zůstali jsme v kontaktu.