Zatímco my oslavujeme konec války…
Jsou to tři roky, co jsem v Kulturních novinách uveřejnil svůj fejeton Osvoboditelé, v němž jsem těm, kteří se přou, zda naši zemi osvobodili Američané nebo „Rusové“ připomněl, že kromě 3. americké armády generála Pattona, mnohonárodnostních vojsk sovětské Rudé armády pod vedením maršálů Koněva a Malinovského a armádního generála Jerjomenka (první z nich byl Rus, druzí dva Ukrajinci) a 1. pěší divize Ruské osvobozenecké armády pod vedením Ukrajince generálmajora Buňačenka, který obrátil zbraň proti svému veliteli Hitlerovi, se na osvobozování naší vlasti podílely i 2. polská armáda pod velením divizního generála Świerczewského, rumunské útvary pod vedením generála eskadry Burduloie a 17. střelecký prapor belgické armády valonského majora Hazarda. Nesmí se zapomenout ani na výsadky, které na našem území od roku 1940 uskutečňovala britská RAF pod vedením maršála vikomta Portala a jeho zástupce pro československé útvary maršála Janouška, a jistě ani na 1. československý armádní sbor brigádního generála Svobody, povstavší vládní vojsko pod velením generála 1. třídy Jaroslava Emingera, Českou národní radu s předsedou Pražákem, Slovenskou národní radu s předsedy Šrobárem, Lettrichem a Šmidkem (etnickým sudetským Němcem!), bojující domácí civilní a partyzánský odboj, rozhlasáky, policisty, četníky, pošťáky, železničáře, politické vězně a dezertéry nejrůznějších národností, včetně Němců. Pro mnohé (vlasovce, Rumuny, příslušníky obou Národních rad, které byly postupně ocejchovány jako „buržoazní“, ale i řadu vojáků ze západu i z východu, partyzánů a odbojářů) osvobozením utrpení zdaleka nekončilo. Navíc po čtyřicetiletém „monopolu“ na hrdinství a pocty pro východní frontu nyní načínáme další skoro třicítku let téhož monopolu pro frontu západní. V době, kdy jsem na přelomu tisíciletí dělal rozhovory s tehdejšími českými a slovenskými osvoboditeli, zjistil jsem, že mnohé z nich toto „dějinné kyvadlo“ trápí. Jediní, kterým už je jedno, jsou jejich padlí kamarádi. Za celou druhou světovou válku stálo utrpení a osvobození Československa, včetně úmrtí na následky zranění a mučení, téměř milion životů…
Minulou sobotu, na výročí Pražského povstání, zveřejnil šéfredaktor Kulturních novin Jiří Plocek v Lidových novinách rozsáhlý článek, vytěžený ze vzpomínek obyvatel Kuřimi u Brna, města, kam na samém konci války nechal Hermann Göring přemístit vybombardovanou hamburskou zbrojovku Klöckner, následkem čehož spojenci na konci války poničili k nežití i Kuřim. Obyvatelé města byli zatím spolu s německými vojáky schovaní v nově vybudovaných podzemních krycích štolách a museli se mít na pozoru jak před tuhými boji „na povrchu“, tak před příslušníky Wehrmachtu, o nichž se proslýchalo, že chtějí české uprchlíky v krytech otrávit. Tím, kdo nakonec (prakticky už neexistující) město osvobodil, byla rumunská armáda.
Velmi netradiční vyprávění pro dnešní proud mediálních informací. Nejen proto, že v tomto případě neosvobozovali ani Američani, ani „Rusové“, ale především pro svou podobnost s příběhy, které k nám už léta míří z Afghánistánu, Iráku, Libye, Sýrie a nejnověji Jemenu. Co nám připomínají vzpomínky mužů a žen z Kuřimi u Brna, kteří dodnes žijí mezi námi jen proto, že se i se svými dětmi mohli skrýt v chodbách dva a půl na tři metry, které musely být vyztuženy dřevěným bedněním, protože výbuchy na povrchu byly takové, že kameny ze skály padaly i ve štolách šedesát metrů pod povrchem? Mně osobně připomínají město Dúmá u Damašku, které bylo 13. dubna 2018 mocnostmi NATO srovnáno se zemí jen proto, aby jedna velmoc dala té druhé najevo svou autoritu. Ve stejné době pokračovala o něco severněji genocida nepohodlného národa, systematicky prováděná jinou armádou NATO za tiché podpory Ruska, přičemž na jiných místech Blízkého východu byly tou dobou vojsky spřátelenými s naší armádou se zemí srovnávány desítky dalších Dúm.
Jaký je tedy rozdíl mezi dnešní dobou a dobou před 73 lety? Jen ten, že totéž, co se tehdy dělo u nás, se dnes za posvěcení a často i za aktivní účasti mocností, které nás tehdy osvobozovaly (a za podpory našeho osvobozeného státu!), děje jinde. A zatímco my oslavujeme konec druhé světové války, nacismu a holocaustu, tamním nenáviděným a likvidovaným „pronárodům“, a lidem, skrývajícím se v podzemních krytech (které tak jako Kuřimští opouštějí jen v noci, aby svým dětem obstarali jídlo), nemá kdo pomoci…