Charismatický vychovatel TGM
František Satora se narodil roku 28. 9. 1826 v Traplicích u Uh. Hradiště a na kněze byl vysvěcen roku 1853. Malý Tomáš Masaryk jej poznal za svého pobytu v Čejkovicích, kde kaplan Satora působil v letech 1856–1867. Okamžitě si jej zamiloval. Byla to první skutečná individualita, kterou poznal. Tomáš podlehl kouzlu charismatické osobnosti stejně jako ostatní lidé v obci.
František Satora je v různých pramenech shodně líčen jako člověk nápadně vynikající nad svým okolím svým vzhledem, vzdělaností a také temperamentem. Je popisován jako muž vysoký, elegantní a krásný, který imponoval svým demokratickým vystupováním a velkou výmluvností. Jeho kázání byla pověstná. Nejednou při nich vystoupil proti povyšování bohatých, jako například když při svatebních ohláškách v Čejkovicích k všeobecnému překvapení povolil troubení intrád všem snoubencům bez rozdílu majetku. Stejně přísný však byl i na sebe. O jeho vztahu k ženám se šuškalo ledacos. Historik Zdeněk Nejedlý v Masarykově životopise uvádí, že se Satora při svých kázáních někdy veřejně zpovídal a prosil shromáždění, aby se lidé neřídili jeho příkladem, neboť on je člověk stejně hříšný jako každý jiný a jen Ježíš Kristus je pravým vzorem. (NEJEDLÝ: T. G. Masaryk. I/1, Praha, 1931)
Satora svou náboženskou horlivostí a vlastenectvím mladého Masaryka strhoval. Tomáš mu rád pomáhal při bohoslužbách, ať již zpěvem na kruchtě nebo ministrováním. František Satora proslul také podporou chudých studentů. Ve třetím díle Masarykova kraje je jako příklad uveden syn čejkovického kostelníka Jakuba Hodra, který se později stal vysokým prelátem a profesorem církevních dějin a práva na teologickém ústavě v Brně nebo případ, kdy Satora prodal hodinky, primiční dar, aby mohl pomoci. V Masarykovi Satora objevil výrazný talent a podporoval jej zpočátku zapůjčováním knížek, které v čejkovické tvrzi zbyly po jezuitech. Prý jej učil hrát na housle a učili se spolu latinsky. V té době mezi patnáctiletým chlapcem a devětatřicetiletým mužem vzniklo opravdové přátelství. Satora výrazně ovlivnil Tomášovo rozhodnutí studovat na gymnáziu poté, co se Masaryk po své učednické epizodě u kováře v Čejči vrátil k učitelské praxi do Čejkovic. Systematicky jej připravoval ke zkoušce na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, aby Tomáš mohl po prázdninách roku 1865 do sekundy brněnského gymnázia. Tehdy se zasadil i o konečnou úpravu Masarykova příjmení, jehož jazykový tvar nebyl ustálený. I v dalších studiích Masaryka podporoval.
Přes značný věkový rozdíl se mezi oběma vyvinulo přátelství, které trvalo po celou dobu Satorova života. Dokonce i po jeho smrti Masaryk podporoval finančními příspěvky jeho sestru, což se dělo i po odchodu politika za hranice roku 1914. Přestože František Satora byl osobností, kterou lidé milovali a všude chtěli za faráře, zůstával dlouho kaplanem. Pro své sociální názory upadl v nemilost u ředitele hodonínského panství a dobré vztahy neměl ani s brněnským biskupem Schaffgotschem. František Satora roku 1867 odchází do Hovoran a vzápětí jako administrátor do Kobylí. O této Satorově části kariéry se zmiňuje ve své kronice Do třetího a čtvrtého pokolení Jan Herben. Z Kobylí Satora brzy přešel do Velkých Pavlovic, a teprve potom dostal faru v Horních Bojanovicích, kde žil velmi skromně jako i ve svém posledním působišti v Uherčicích. Dlouhodobě neutěšené poměry však Satoru zdolávaly a dokonce začal pít. Předčasně zestárlý nakonec odešel do penze a v necelých šedesáti letech zemřel roku 16. 2. 1885 na Velehradě v domě č. p. 3. v dnešní ulici Na Hrádku.
Pohled na osud P. Františka Satory z jiné perspektivy nabízí jezuita Václav Dlapka, který v současnosti působí ve velehradské duchovní správě a k záležitosti se vyjádřil v e-mailové korespondenci s autorem tohoto textu: „Být vlastencem bylo normální pro každého moravského kněze, ať mluvil česky nebo německy. Kvůli tomu, že by horlil pro Cyrila a Metoděje nebo jako František Sušil sbíral národní písně, by do nemilosti rozhodně neupadl. To by se musel přesunout do agresívně nacionalistické protiněmecké polohy. Rozeštvávat farníky podle národnosti, to se doopravdy netrpělo, spíše se rádo vidělo zemské vlastenectví a úcta k panovníkovi. A to, že byl řadu let kaplanem v Čejkovicích, nesvědčí, že by byl schválně překládán z místa na místo, a že do Kobylí šel už jako administrátor, tedy jako kněz pověřený řídit samostatně farnost, bylo spíše povýšením. Kdo zná slovácké obce Hovorany, Kobylí, Horní Bojanovice a Uherčice, tak to rozhodně nejsou štace, které by se dávaly za trest. A kdyby někdo chtěl trestat Satoru kvůli nacionalismu, přeložil by ho do německé farnosti někde u Znojma nebo u Jihlavy. Jestli nebyl oblíbenec biskupa, tak to bylo nejspíš kvůli tomu, že měl dítě s manželkou učitele, jak to naznačuje Masaryk. (ČAPEK, Karel: Hovory s T. G. Masarykem. I, Praha, 1935.) To, že Satora žil velmi chudě, nebude asi tak kvůli tomu, že by si ho farníci nevážili, spíše bych to přičítal jeho životnímu stylu. Možná byl prostě skromný a k stáru až asketický nebo trochu podivínský, jak už to tak bývá s osamělými lidmi, kteří přestávají o sebe dbát. To my asi těžko můžeme posuzovat. Lidé nadto mívají mylnou představu o tehdejších vztazích mezi diecézním biskupem a jeho kněžími. Když byl kněz v 19. století ustanoven farářem, nemohl ho biskup přeložit proti jeho vůli. Svého úřadu mohl být zbaven, jen když se dopustil nějakého crimen – čili zločinu podle církevního práva. Biskup ho dokonce nemohl trestat ani „srážkou na platu“, protože mu žádný nedával. Farář žil z výnosů farního obročí a z toho, co přijal od farníků. I když byl František Satora nejdříve kaplanem a poté administrátorem farnosti, nakonec se farářem přece jen stal. Jeho kněžská kariéra v tomto ohledu tedy naplněna byla.“
František Satora byl pochován na velehradském hřbitově v hrobce rodiny Tureckých z Modré. Snad proto, že jeho sestra u nich několik let sloužila. O hrobové místo se později začala starat rodina Kováříkova a jméno pátera Františka Satory bylo na černém litinovém kříži stále patrné. Ještě za první čs. republiky jeho osobnost v regionálním povědomí figurovala. V prvorepublikovém velehradském obecním zpravodaji č. 17 je fotografie s plejádou velehradských osobností. Snímek byl pořízen na místním hřbitově u litinového kříže, ale nebylo uvedeno při jaké příležitosti; než se velehradský badatel Svatopluk Vaculík před několika lety dostal k zápiskům ze školní kroniky a pročetl si záznamy z roku 1937. Událostí, která byla dokumentována dvěma snímky, bylo pietní shromáždění k zářijovému úmrtí prezidenta T. G. Masaryka. Truchlící Velehraďané se tenkrát sešli u hrobu P. Františka Satory. Náhrobek v původní podobě byl u severní zdi velehradského hřbitova k vidění až do 80. let minulého století, kdy jej nahradila modernější žulová hrobka. I na ní je však jméno pátera Františka Satory připomenuto. Původní litinový kříž byl naštěstí zachován a je uložen na zahradě rodiny Kováříkovy v Modré.
T. G. Masaryk se k Satorově památce hlásil po celý život se zvláštní láskou i vděčností. Muselo ho proto velmi bolet, když čeští katoličtí kněží při svých útocích na Masaryka zneužívali Satorova jména, zejména P. Jemelka v Hradci Králové roku 1906 a P. Šilinger ve Vídni roku 1907. Masaryk se k tomu tehdy postavil velmi rázně a po svém: „Pověděl jste, že bych bez katolického kněze nebyl se stal profesorem, řekl jste, že mi katolické peníze byly dobré – P. Jemelko, Vy zase podáváte nepravdu. A když něco takového o mně tvrdíte, měl byste se napřed přesvědčit. V katolických listech o této věci často psáno. Já o věci nemluvil, poněvadž se to týká osoby mně drahé; ale když její památky tak nepěkným způsobem nešetříte, musím povědět toto: Na můj vývoj měl vliv katolický kněz, také jsem od něho občas dostal nějakou peněžitou podporu jako gymnazijní student – ale není pravda, že on mne přivedl k tomu místu, na kterém jsem, a dokonce nesmíte vy se jeho odvolávat v otázce náboženské, neboť on byl jedním z těch kněží, kteří svůj život předčasně zmařili bojem proti takovým kněžím, jako jste Vy.“ (Inteligence a náboženství 1906. Praha, 1907, s. 146–147).
Masaryk reagoval se stejným temperamentem jako kdysi František Satora v Čejkovicích. Satora předal to nejlepší, co v sobě měl, nejlepšímu žákovi, jakého si může každý učitel přát. Možná proto nezůstal jako mnoho jiných národních buditelů zcela bezejmenným. Osobnost P. Františka Satory byla v souvislosti s letošními oslavami vzniku Československa připomenuta i v pořadu, který 28. dubna odvysílal Český rozhlas Plus. Záznam je k dispozici v internetovém audioarchivu cyklu Historie Plus.