Targus
Letos na podzim by se dožil devadesáti let malíř, grafik, redaktor, spisovatel, plavčík, masér, bankovní úředník, vrchní i číšník, absolvent Umělecko-průmyslové školy – Zdeněk Červinka známý pod přezdívkou Targus.
Targus byl také nositel mnoha vyznamenání, která si sám udělil, ale rovněž nositel Ceny města Uh. Hradiště v době, kdy už bydlel ve Starém Městě. Tvrdil ve svém životopise, že studoval i Státní horolezeckou školu v Kojetíně, ze které byl pro závratě vyloučen, ale to se nám nepodařilo v archivech Slováckého muzea doložit. Prý se živil i jako pouťový zápasník, ale znechucen poměry na žíněnkách, obrací se k malbě.
Nejvíce času opravdu ve svém bohatém životě věnoval malování. Malířem byl nadmíru pilným. K tomuto účelu založil fiktivní družstvo RUMOL (Ruční umělecká olejomalba), kde se charakterizoval jako král šerosvitu a malířského podsvětí. Družstvo se však rozpadá ihned, jak vznikne, zůstává pouze titul. Nezviklán bankrotem, pracuje statečně dál. Aby náš lid nemusel jezditi za uměním do Paříže, Mnichova či Drážďan či se trmáceti kdesi po Italii, zřídil Červinka za tímto účelem Targusovu pojízdnou galerii. Ta si vedla úspěšně ve Zlíně, Uherském Hradišti, Praze, Otrokovicích, Kroměříži, či jiných částech vlasti naší milé.
Milovník první republiky si příliš nepřipouští všelijaké dějinné neblahé změny, které běžely jaksi mimo jeho svět. Žil povětšinou na hraně fantazie a reality. I když postřehy, aktualizující to, co kolem něj jaksi mimochodem běží, zobecňoval a glosoval ve svých aforismech (viz níže).
Ve svém praktickém životě byl Zdeněk Červinka ale velmi společenský, měl nejen hodně obdivovatelů, na setkání u něj se těšili mnozí jeho přátelé, rozhovory s ním byly velmi inspirující, protože měl přirozenou autoritu a mimořádně široké vědomosti. Velice úzce byl také spjat se svojí hradišťskou rodinou. Jistě stojí za připomenutí, že jeho otec Vladimír byl jedním z iniciátorů velkolepé výstavy Slovácka 1937 a děd znamenitý moravský archeolog.
Mnozí „umělovědci“ se s hlubokým zamyšlením pozastavují nad Červinkovou malířskou tvorbou. Poněkud je mate to, že technikou malby se Červinka přibližuje dílům velkých renezančních mistrů. Nejvíce zkoumají, co jim to „velkého“ mistr sděluje. Nic ohromujícího. Protože, jak již bylo jednou řečeno, Targus patří do „malého světa“ furtšlapů, žvýkaček, bot zvaných meltonky, žvýkacích gum a klotových rukávců. Určitě neholdoval Svazu výtvarných umělců, televizním seriálům či členským příspěvkům. Co nám tedy sděluje v obrazech? Nejlépe to vystihl jeho nejbližší druh Pavel Koňařík:
„Jeho obrazy bývaly, a někdy i dnes jsou, výstřední, nevážné. Jak žije, tak i maluje. Malíř prý má být vážný a sdělovat publiku ohromující poznání. Prý nemá být bavičem. Opak je pravdou. Těšit a rozesmávat je velké umění. Je v tom veliký kus dovedností, znalostí a profesionality.“
Dodávám, vzpomeňme Voskovce, Wericha, Cimrmany, Semafor. Mimochodem J. Suchý patří k velkým obdivovatelům Mistra.
Zdeněk Červinka svými obrazy rozesmává, baví, napovídá. Nenudí, těší, rozdává dobrou náladu. „Moje obrazy si můžete prohlédnout, ale bohužel i koupit.“ Červinka nás vede svými obrazy do v mnoha ohledech neprávem zapomínaného světa starých inzerátů, starých dobrých gramofonů a starých ošoupaných vest. Vzpomínat a inteligentně bavit je totiž vyhrazeno jenom
umělcům výrazným, vznešeným a velmi talentovaným. To vše byl Targus Zdeněk Červinka.
„I člověk s dokonalou pleší může být pěkný všivák.
Choval se nevázaně, téměř brožovaně.
Zpět k zářným zítřkům.
Koránu učme se po ránu.
Revoluce je třeba. Aby zase mohlo být vše při starém.
Alespoň jednu kávovou lžičku umění denně
Trocha poezie nikoho nezabije. Může však zmrzačit.
Umění neexistuje. Všechno jsou to jen triky a fígle.“