Politosny
Vzhledem k tomu, že na tekutou modernitu dnešní politiky vědomě nestačím (a ani nechci), zpracovává ji pro mě moje podvědomé oddělení pro styk s realitou. Kolem bouřlivého 17. listopadu se mi zdály tyto sny:
-V nějaké pražské kavárně (!) ve druhém patře sedává Pařížan Milan Kundera a čte si tam ve své nové knížce o Janu Husovi. Když to ale říkám v pražských redakcích, nikoho to nezajímá – většina jejich osazenstva už jeho jméno ani nezná…
-Druhý sen pojednával o tom, že Marek Vašut (na vysvětlenou mladším: ten se v očích nás „pamětníků“ spojil s novým režimem tím, že se stal úplně první „mediální tváří“ komerčního výrobku: holandské kávy Jacobs) slaví narozeniny a tváří se že mě nezná – když se ale na zdi, u níž sedíme, objeví moje básničky z 90. let, uzná, že jsem do té doby taky patřil. Já mám ale chuť ty básničky smazat, protože mi přijde, že do divoké podnikatelské oslavy, do níž se Vašutovy narozeniny zvrhly, vůbec nepatří…
-Třetí sen: Bydlím v jednom pokoji na Pražském hradě, před kterou je předsíňka se záchodem a zamčené prosklené dveře. Ty dveře odemkne Andrej Babiš a ptá se mě, jak se mám a jestli mi nevadilo to zamknutí. Říkal jsem, že ne, že většinu doby sedím u počítače a nikam nechodím. Když jde Babiš zpět temnou chodbou, zmizí. Jdu na záchod, jedny dveře v temné chodbě se otevřou, aby z nich mohl někdo vyjít. Uvnitř vidím Babiše na židli, jak mu dává někdo přes hubu. Ten, co vycházel ven, se po chvíli zas vrací a na židli tentokrát už bijí někoho jiného. Jak ten výchozí vchází do dveří, vychází z nich zas někdo jiný. V ruce má účtenku a ptá se na celou chodbu: „Tohle platí Fosset?“ Když zajdu zpět do svého pokoje, za chvíli se objeví komise jakýchsi dobročinných dam, dívají se na nevyprané záclony a jedna se žoviálně ptá: „Jak si člověk jako vy… (očividně přemýšlí, jak pojmenovat nekomerčního literárního blbce) může dovolit pokoj na Pražském hradě?“ Ze tmy se ozve rozšafný mužský hlas: „Klid, on to Kolínský srovná…“
-Taky se mi zdálo, že si náš prezident nechal narůst plnovous. Po probuzení mě napadlo, že od doby Tomáše Garrigua Masaryka žádný z našich prezidentů plnovous nenosil. Státníci s plnovousem vymřeli celosvětově, posledními exempláři (mimo země, kde plnovous přikazuje náboženství) byli brazilský Lula da Silva a paraguajský prezident-biskup Fernando Lugo. Je to logické. Když nahlédnete do učebnic hlubinné psychologie, pod heslem „hair“ zjistíte, že dlouhé vlasy a vousy jsou symbolem moudré a přitom světem neochočené síly. Takové, jakou představuje i nejzpodobňovanější osobnost světových dějin…
-Poslední (a jediný optimistický) sen nakonec: Jedu na kole se skupinami lidí, z nichž mnozí jedou v autě – a všichni míříme ke hřbitovu. Já ale před hřbitovem v jedné chvíli uhnu a zamířím na silnici, která je zaplavená vodou, až mi z pod pneumatik stříká. Vody na silnici přibývá, ale já jedu pořád dál…