Počteníčko: Lev
Právě dal Caesar znamení. Zvedla se mříž a z černé díry jako by začal vycházet mnohem silnější hřmot. Křesťané se stlačili do hloučku uprostřed arény. Davy povstaly ze sedadel, aby lépe viděly. Chrčivé mručení, valící se jako lavina suti po horském srázu, rámus plný vzrušení a výkřiky strachu. První lvice vyběhla z tunelu. Rychle a měkce přešlapuje z tlapy na tlapu. Hry začaly.
Dozorce lvů Caius Bondani, vyzbrojen dlouhou tyčí, prověřoval, zda se do strašlivé zábavy zapojila všechna zvířata. Už si chtěl s úlevou oddechnout, když si všiml, že se přímo u brány zastavil lev a klidně pojídá mrkev, místo aby vběhl do arény. Caius zaklel, jelikož k jeho povinnostem patřilo dbát o to, aby se žádný z dravců netoulal po cirku bez užitku. Přiblížil se tedy na vzdálenost stanovenou předpisy o bezpečnosti a hygieně práce a píchl lva tyčí do zadku, aby ho podráždil. K jeho překvapení se lev pouze obrátil a mávl ocasem. Caius ho bodl podruhé, trochu silněji.
„Odprejskni,“ řekl lev.
Caius se podrbal na hlavě. Lev dal jednoznačně najevo, že si nepřeje agitaci. Caius nebyl zlý člověk, ale bál se, že uvidí-li hlavní dozorce, jak zanedbává práci, hodí ho mezi odsouzené. Na druhé straně – nechtěl se hádat se lvem. Pokusil se ho tedy přemluvit.
„Nemohl bys to udělat kvůli mně?“ řekl lvovi.
„Nejsem padlý na hlavu,“ odpověděl lev a dál okusoval mrkev.
Bondani ztišil hlas.
„Neříkám, abys hned někoho sežral, ale aspoň se trochu proběhni, zařvi si, jen tak kvůli alibi.“
Lev mávl ocasem.
„Člověče, vždyť ti říkám, nejsem padlý na hlavu. Uvidí mě tam a zapamatují si mě; pak ti stejně nikdo neuvěří, žes nikoho nesežral.“
Dozorce si povzdechl. S náznakem bolesti se zeptal:
„A proč vlastně – nechceš?“
Lev se na něj pozorně podíval.
„Použil jsi slovo ‚alibi‘. Nedošlo ti, proč všichni ti patriciové sami neběhají po aréně a nepožírají křesťany místo nás, lvů?“
„Nevím. Ostatně, jsou to většinou starší lidé, astma, dýchavičnost…“
„Starší…“ zamručel soucitně lev. „Nerozumíš politice. Chtějí mít prostě alibi.“
„Jako před kým?“
„Před zárodkem nového, které klíčí. V dějinách je třeba se orientovat podle toho, co je nové, co se rodí. Nikdy tě nenapadlo, že by křesťané mohli získal moc?“
„Oni – moc?“
„Nu, ano. Jenom musíš umět číst mezi řádky. Něco mi říká, že Konstantin Veliký se s nimi dříve či později domluví. A co potom? Revize, rehabilitace. Potom tamti v lóžích jednoduše řeknou: To ne my. To lvi.“
„Skutečně, to mě nenapadlo.“
„Vidíš. Ale to je jedno. Mně záleží na vlastní kůži. Kdyby něco, všichni viděli, že já jsem jedl mrkev. I když, mezi námi, mrkev je hrozné svinstvo.“
„Jenže tví kolegové požírají křesťany, až jim lupe za ušima,“ řekl jedovatě Caius. Lev se zamračil:
„Primitivové. Krátkozrací konjunkturalisti. Berou všechno. Póvl bez smyslu pro taktiku. Hlupáci z kolonií.“
„Poslyš,“ zakoktal Caius.
„No?“
„Kdyby se ti křesťané, víš…“
„Kdyby se co?“
„No, zmocnili vlády…“
„No?“
„Nemohl bys mi pak dosvědčit, že já jsem tě k ničemu nenutil?“
„Salus rei publicae summa lex tibi est,“ odpověděl lev aforismem a vrátil se zpátky ke své mrkvi.
Sławomir Mrożek: Ten, který padá. Přeložila Pavla Foglová. Nakladatelství Aurora, Praha, 1997