Aleš Balcárek
Ukázky z tvorby předčasně zemřelého moravského básníka.
Moravan
I já jsem, světe, slavné matky syn,
i já jsem hrdý na své plémě
a s chloubou vznáším svoje témě;
mně dědictvím je předkův slavný čin,
mně matkou jesti máti Sláva,
jíž srdce moje poctu vzdává,
já syn jsem krásné Moravy:
tať vlasť má, plna oslavy!
Jí byl mi život zemský dán,
jí budiž opět věnován!
Patřte na tu luznou zem,
jižto věnčí borův lem;
Morava se středem tiše vine
přes palouk a vnadné údolí,
víska za vískou nám mile kyne,
s přírodou um v kráse zápolí.
Hle! ty staré slávy šedé rumy,
háj jimž staré báje šumí! -
Tu bodrý Hanák vede rádlo své,
tam švarný Valach pase svoje stáda;
zde Horák úrodnými dělá lada,
tam Slovák pěje písně milostné -
toť všichni bratři moji Moravané,
my děti jedné vlasti milované! -
Znáš, ty světe, ony vábné kraje,
kdežto znějí staré slávy báje,
Velehrad kde někdy stál,
Svatopluk král panoval -
znáš tu zem? toť má jest slavná druhdy vlasť!
Zpomínka ta bolnou ve mně budí strasť.
Velehrade, Velehrade,
kde že tvá je nyní sláva!!
Na tvůj pomním-li kdy osud,
žírný žal se v mysl krade,
srdce moje teskně lkává,
ty že v hanbě úpíš posud!
Zašel Velké Moravě lesk slávy svíce,
osud sesul, co se k výši pnulo,
ach, co bylo, dávno zahynulo,
není, není králů Svatopluků více! -
***
Každým rokem příroda
v rubáš život pudí;
než tu Vesna k novému
žití zas ji budí.
Avšak jaro lidské jen
jednou pozavítá:
radosť jednou zmizelá
více nezasvítá.
Nad vodou jak jepice
v záři slunce plesá, -
slunce zmizí - a hle, již
u hrob temný klesá:
Tak ten život lidský jen
jako záblesk kmitne,
a již klesá v rovu chlad -
zdaž naděje kvitne?!
Rakouské vyznání lásky
Ó má drahá, moje ze všech nejmilejší,
zjev se mi, bych zíral tvoje nejvnadnější
půvaby a krásy, jež mne roznítily,
po tobě že stále toužím, ideale milý!
Pro tebe jen lká, se souží srdce moje,
ach, jen v tobě vidím život, blaho svoje
tvá mne zcela zaujala lepá krása,
tebou jen mi vzejde žití spása!
Na tě myslím, kdyžto sním a žiju,
na tě myslím, kdyžto jím a piju,
bez tebe mi život smrtí,
ráj je klamem,
pravda mamem,
bez tebe mne zhouba zdrtí;
svou lásku, hle, ti vyznávám,
a srdce své ti podávám,
i šepcu ti, jak břehu šepce vlna:
Ach vyslyš mne, ty drahá kapso plná!
Aleš Balcárek, narozen v Šumvaldu 21. února 1840 jako Alexandr Balcárek, zemřel v Praze 8. května 1862, byl moravský lyrický básník, jehož tvorba odráží vlivy historismu a panslavismu. Jeho život byl poznamenán brzkým úmrtím matky a chronickým nedostatkem finančních prostředků, což se odráží v rebelském a pesimistickém tónu veršů. Publikoval především v olomouckém časopise Hvězda pod pseudonymem Slavomír Pustinský, posmrtně vyšel výbor Pozůstalé básně, věnované od zvěčnělého spisovatele čackému, vlastimilovnému študenstvu moravskému. Angažoval se ve vlasteneckých organizacích, pro své radikální názory a obtížně přizpůsobivou povahu nedokončil střední školy v Olomouci a ve Vídni, od roku 1861 žil v Praze, kde pracoval jako korektor a přihlásil se ke studiu na technice. Zemřel po pádu z vyhlídkového ochozu Koňské brány, není jisté, zda šlo o sebevraždu nebo nešťastnou náhodu. "Jak velikým by se byl talent Balcárkův stal, nelze estetickou matematikou přísně určiti. Jsouť před námi právě jen počátky, a to vzdor dosáhlému dvaadvacátému roku básníkovu, neboť u nás vyvinují se pro neupravené, dualistické školní vychování talenty bohužel později. Alexander Balcárek byl veskrze idealistou, již první básnické vzlety připomínají dráhu schillerovskou, a světoznámá slova Schillerova, že svoboda jest jen v říši snů a krása že kvete jen ve zpěvu, nalezají ohlas svůj v jeho verších," napsal v nekrologu na Balcárkovu počest Jan Neruda.