Společnost a politika Politika

"Na schůzky s Brzezińským jsem se musel připravovat, v poslední době byl pro dohodu s Ruskem" (dokončení)

Foto Tomáš Koloc

Dokončení rozhovoru s politologem Miroslavem Polreichem o zemřelém Dr. Zbigniewu Brzezińském, jeho krajanovi z Vysočiny K. H. Borovském, současném Rusku, do něhož se vypravil po 25 letech za účelem třetího Slovanského sjezdu, a dnešní české a americké zahraniční politice.

Nemělo na to, že si Zbigniew Brzeziński vybral vás, vliv vaše společné slovanství?

O tom jsme nikdy nemluvili; mluvili jsme o globálních věcech a vždycky anglicky. Jak jsem už řekl, Brzeziński mluvil anglicky bez přízvuku, na rozdíl od Kissingera, který má po osmdesáti letech v USA v angličtině horší přízvuk než já. Na to, že si Brzeziński ze všech Východoevropanů, kteří o něj měli zájem, zvolil mě, ovšem mohlo mít vliv i to, že jeho žena byla Češka, neteř prezidenta Beneše.

A jak jste slovanský fenomén v geopolitice vnímal (a vnímáte) vy?

V zásadě nijak. Já jsem byl vždycky spíš lokální patriot, když jsem byl v New Yorku, nechal jsem si posílat naše okresní noviny Cesta Vysočiny, a jak se mi dostaly na stůl, všechno jsem odložil bokem a četl si, že v Krucemburku mají výlov rybníka, že tam prodávají vánoční kapry a za kolik.

Rusky jsem se nikdy pořádně nenaučil, v rozvědce jsme měli velký problém se sovětskými poradci, přes které šly všechny šifry, a ty se teprve ex post překládaly do češtiny, což byl hlavní důvod, proč jsem všechny důležité věci dělal mimo tento systém na vlastní pěst. A když jsem se se Sověty potřeboval dohodnout, mluvili jsme vždycky anglicky. Sovětským zpravodajcům je třeba přiznat, že mě předem varovali i ohledně okupace, ale já jsem to z New Yorku neměl jak dát vědět domů, protože – jak už jsem řekl – šifry šly přes ně. Myslím, že zahraniční zpravodajci – možná i proto, že jsou navyklí myslet v souvislostech – jsou většinou ze všech složek mezinárodní politiky nejrozumnější. (Minule jsem vyprávěl, jak se z trojice armáda - ministerstvo zahraničí - CIA proti vietnamské válce postavili jen zpravodajci).

Slovanství mi začalo vrtat v hlavě po jednom neuvěřitelném zážitku. Během mise v USA jsem se seznámil s jedním Slovákem z Indianapolis, majitelem továrny na rakety pro armádu. Důvod našeho seznámení byl na obou stranách podobný jako s Brzezińským; poznat jak se myslí na té druhé straně. Provedl mě tou fabrikou (měl jistotu, že nic "nevyšpióním", protože jsem v tom oboru laik) a pak jsem seděl večer u něj, u krbu a popíjeli jsme a povídali si (on mluvil bezchybnou slovenštinou), a najednou z něj z ničeho nic vypadlo tohle vyznání: "Já sice pracuju pro americkou armádu, jsem za to dobře placenej, ale když vyletěl Sputnik, musím se ti přiznat, že mě u srdíčka zahřálo, že my Slovani jsme první…" Mě Sputnik jako Slovana neoslovil, oslovilo mě spíš to, že lidstvo zas něco nového umí. Pochopil jsem to tak, že to slovanství v něm intenzivně žije proto, že je celý život v Americe, obklopený něčím jiným.

Tomu rozumím. Vzpomínám si, jak jsem po měsíci v Bernu začal mít absolutní sluch na slovanské jazyky, a přes celé velké hlučící náměstí mě to přitáhlo k restauraci, kde nějaký Bosňák obsluhoval svoje krajany…

Ano. Ačkoli mě samotného to zvlášť neoslovuje, ten fenomén nepodceňuji. Když si to vezmeme: Pangermánství porodil i pohřbil Hitler. Commonwealth je postkoloniální relikt, a takový Pákistán nebo s Anglií nic společného. Románské národy mají každý svůj okruh, ale kromě tradičního spojenectví Francie s Rumunskem většinou mimo Evropu. Ale slovanství, ať se nám to líbí nebo ne, minimálně ve smyslu historického a jazykového spojení existuje, má něco do sebe, a je to něco, co máme v Evropě jen my.

Přiznám barvu: ptám se vás na to i kvůli titulku, který jsem minulý týden četl v deníku placeném jedním z našich oligarchů: "Miroslav Polreich se za ruské peníze zúčastnil Slovanského sjezdu"…

To je typické pro to méně myšlenkově náročné lokajství, o kterém jsem mluvil, tentokrát v aplikaci na náš mainstreamový tisk. Zřejmě ani nevědí, že první Slovanský sjezd se uskutečnil roku 1848 v Praze a jeho hlavním organizátorem byl můj krajan z Vysočiny Karel Havlíček Borovský. Tenhle sjezd byl třetí, a když už mě tam pozvali, zúčastnil jsem se té schůzky, jako jsem se vždycky zúčastnil všeho zajímavého, co se mi naskýtalo, abych rozšířil svůj obzor a poučil se. To by mi určitě schválil i Brzeziński, a kdyby měl tu možnost, jel by se mnou. (Ostatně Polsko bylo také zastoupeno stejně jako všechny ostatní slovanské země kromě Chorvatska.) Brzeziński by ovšem tu akci na konci odhodnotil jako já. Velmi jsem se poučil o myšlenkovém stavu vládnoucích vrstev současného Ruska, ale i určitých vrstev Polska a jiných zemí…

V čem?

Organizovali to vysloužilí vojáci starého sovětského režimu, hemžilo se to tam popy v černých kutnách a občas se mihl nějaký voják s uniformou jednoho z těch separatistických států Donbasu. Všechny referáty byly ploché a hloupě promoskevské, bez jakéhokoli impulzu, který by i stávající ruskou vládu mohl nějak obohatit. Zato se pořád opakovalo: "Rosija, Rosija, poběda, poběda." Jeden příspěvek byl na téma "rosijskaja civilizácija". K tomu jsem poznamenal, že jsem už jednu nacionální civilizaci zažil, tu německou. Pak měl jeden profesor hodinový referát na téma slovjanskoje gosudarstvo (pozn. red. slovanský stát). Tomu jsem svou lámanou ruštinou zas řekl: "Gosudarstvo? Gosudarstvo znamená policii, armádu, hranice? Poslední slovjanskoje gosudarstvo, které si pamatuju, bylo Stalinovo impérium do roku 1948, než se z něj utrhli Jugoslávci…"

Já sám jsem měl dva referáty, známý mi je přeložil do ruštiny, a četl jsem je. Přednesl jsem tam svou tezi, kterou jsem nedávno publikoval i ve vašem týdeníku, že je potřeba se domluvit s Američany. Že amerikanofob je zároveň rusofob, protože Rusko a Amerika si nemůžou dovolit si vzájemně konkurovat, nebo spolu dokonce válčit, z toho může mít prospěch jen někdo třetí, a zbytek světa to uvrhne do zkázy. To slyšeli velice neradi.

Pak jsem mluvil o slovanství a začal jsem tím, že historie našich států nebyla přátelská. Zeptal jsem se, jak se bude řešit největší problém současného Slovanstva: vztah mezi Rusy a Ukrajinci. Vždyť jsou to největší slovanské národy a jedny z největších národů světa. Řekl jsem, že jim dám námět: Dva národy, jedna kultura. Jeden Gogol, jeden Bondarčuk, jeden Dovženko. Proč jsem tu neslyšel jediný referát, týkající se kultury? Dívali se na mě, jako by to slovo slyšeli poprvé. Nějaký plukovník, který to tam řídil, mi na to odpověděl: "Gospodin Polreich, ješčo dve minutočky, i vsjo…"

Potkal jsem v životě řadu ruských diplomatů a zpravodajců, a s většinou z nich se dalo mluvit a někdy to bylo velice obohacující. S těmihle ne. To byl naprostý konec.  Dopadl jsem jako Havlíček Borovský, který v roce 1843 odjel s pozitivními očekáváními na rok do Ruska, a zjistil, že od jeho vyšších kruhů může očekávat jen asociálnost z našich krajů neznámou, a sympatii k samoděržaví. Dopisy, které o tom psal domů a uveřejňoval v Pražských novinách prosluly jako Obrazy z Rus.

Naznačil jste, že zajímaví byli i polští delegáti…

Ti měli jen jedno téma: Izrael a Židi. Měl jsem pocit, že jsem se propadl do 2. světové války. Když jsem slyšel spojení "židovská otázka", nevydržel jsem to a řekl: "A jak chcete tu otázku vyřešit? Dodělat, co nedodělal Hitler?" Já totiž antisemitismus bytostně nesnáším.

Jsem rád, že vzdělanější polské vrstvy se od antisemitského svinstva distancují. Když jsem učil v programu Erasmus, byly tam tři polské studentky, historičky, a já jsem jim schválně řekl o tom případu, kdy v Polsku v roce 1946 (!) nedokázaly místní orgány vyřešit požadavek židovských navrátilců z koncentráku, aby jim byl vrácen jejich původní majetek, protože ten majetek už měli samozřejmě zabraný místní. A tak ve dvou vesnicích svolali všechny žadatele, zavřeli je do stodol a v nich je upálili. Ty holky historičky mě potěšily, že to předem věděly, včetně názvů těch vesnic a podrobností.

Štve mě i takové to "poučené" tlachání, že Židi vládnou světem. Ano, v Americe vlastní židovská komunita noviny, finance, film, ale panuje tam obrovský antisemitismus a tato komunita je vyčleňována na spodek společnosti a do určitých společenských kruhů se nikdy nedostane. Například do politiky, s jedinou výjimkou a tou je zahraniční politika. Tam je Američani pustí, protože vědí, že mají po světě kontakty. První kádrovací otázka, kterou mi vždycky kladli v USA v souvislosti s mým "podezřelým" německým jménem, bylo: "What church you belong to?" – "A vy jste od jaké církve?"

U nás v kraji se za války projevila i židovská nesolidarita, tamní boháči se domluvili s místním gestapem, aby nebrali je, ale místní židovské chudáky, a tak do prvních transportů nešli oni, ale žebráci, kůžičkáři. V souvislosti s tímhle příběhem, které zná celá stará generace mého kraje, mě vždycky napadalo, podle jakého klíče byly vlastně tenkrát vybírány slavné Wintonovy děti? Hrály v tom, které dítě bylou rčeno, aby se zachránilo, nějakou roli peníze jeho rodičů?

V nové době proběhlo něco podobného v Kosovu, kde byla během převzetí moci Albánci mezinárodními organizátory obětována tamní židovská komunita. Později jsem se přesvědčil, že v české židovské komunitě se pokládá za "neslušné" o tom mluvit. Stejně tak jako o tom, že Izrael je dnes jediná země civilizovaného světa, kde funguje apartheid. V tomhle je americká židovská komunita mnohem otevřenější – dá se v ní mluvit skoro o všem.

Co si myslíte o původní tezi prezidenta Trumpa o nutnosti jednání a určitých společných postupů s Ruskem?

Trump pro mě není zajímavý, ale má kolem sebe zajímavé lidi. Americká společnost potřebuje nutnou změnu jako taková, a nyní to bylo poprvé, kdy volba prezidenta byla naprosto zásadní ve stylu: buď, anebo. Hillary Clintonová měla v našich médiích jednoznačnou podporu, protože byla proválečná, a česká zahraniční politika posledních 28 let žije ještě ve studené válce. Jak říká Kissinger: "Spíš než ty východoevropské státy, co si chtějí ještě po sezóně zabojovat, jsme do NATO měli vzít radši Rusko." Trump (či spíše lidé kolem něj) přišel s tím, že i tahle hloupá schémata rozbije. Ještě před jeho volbou byla v Evropském domě v Praze panelová diskuze politologů, kde byl nás bylo asi deset, mimo jiné Jan Kavan a nějaký jeho kamarád, britský profesor. Pak přišla nějaká studentka, která rozdala všem účastníkům papíry, koho by volili. Dopadlo to "strašně". Dva hlasy byly pro Clintonovou (to byl Kavan a jeho kamarád), jeden papír byl čistý, a všichni ostatní by volili Trumpa. Jak se pak vysvětlilo, všichni "volili" na základě toho, že Amerika už nemůže jít dál dosavadní cestou. Všechno je lepší než světová válka.

Trump jako prezident má jednu výhodu: devadesát procent washingtonské administrativy bylo proti němu, a tak je všechny musel vyměnit. Teď má čistý stůl. Uvidíme, co s ním provede.

S obrazem prezidenta Trumpa jako rozbíječe zahraničně-politických stereotypů USA ovšem poněkud otřásl útok americké armády na syrskou leteckou základnu Šajrát…

Bude to možná znít paradoxně, ale tlak na Trumpovu Ameriku, aby válčila s Ruskem, jde především od nás, z východní Evropy. Petr Kolář, náš bývalý velvyslanec v USA, Rusku, Švédsku a Irsku, se stal mluvčím organizace Evropské hodnoty, kterou vede bývalý pornoherec, pan Janda. Obchází všechny a říká: Nedohadujte se s Ruskem, bude válka. A už dělá první kroky; například vydupal na ministerstvu vnitra útvar pro zavedení válečné cenzury. A i jiní, výše postavení, by válčili. Náš ministr vnitra se šéfem zpravodajské služby organizuje schůzku s představiteli Ukrajiny o přípravě budoucí války proti Rusku. To je nesmírně primitivní. Žádná válka nemůže být. Když vezmete mezinárodně-politické priority, tak jsou jak pro USA, tak pro Rusko naprosto stejné: nešíření zbraní, islámská otázka, terorismus... A ani jeden z nich nemá dostatečnou sílu na to je řešit sám, musí se spojit.

Vraťme se k vašim "Obrazům z Rus". Jak vypadá dnešní Rusko mimo specifický okruh delegátů Slovanského sjezdu?

Můj hlavní šok spočíval v tom, že ona země se vůbec nepodobá jelcinovskému Rusku, které jsem poznal, když jsem tam byl naposled před 25 lety. Naprostá hygiena, nikde papírek, pořád se všude čistí, zametá, na všech záchodech je mýdlo, vše se balí, koupil jsem pro dítě známých panenku, dřív by mi ji zabalili do novin, dnes jsem ji dostal do igelitového sáčku. Obchody jsou i během "sankcí" plné zboží s větším sortimentem než u nás; nejen z Ruska, ale z Turecka, Číny, asijských zemí. Jediný výsledek sankcí snad je to, že ruští zbohatlíci nedostanou voňavku od Diora.

Rozdíl mezi Petrohradem a Moskvou je v tom, že Petrohrad je skutečná metropole, žijící město s klasickými evropskými dispozicemi, jen jsou tam širší ulice a o něco vyšší domy. Krásné přehledné město. Moskva je jiná: Tam je centrum, kde dnes jako houby po dešti rostou moderní vysoké, barevné, všelijak zkroucené mrakodrapy, ale kolem toho centra je jen lesní džungle, ve které jsou vykácené průseky pro silnice, které vedou do sídlišť, v nichž jsou uprostřed té džungle postavené paneláky o 30, 35 patrech. Pořád jsou někde jeřáby, stále se něco staví, ale do té džungle okolo sídlišť většinou nevede ani pěšinka. Asi tam nikdo ani nechodí.

S Moskvou jsou návštěvníci za pár dní hotoví a turisty pak vozí po řece na velkých výletních parnících, německých, čínských, japonských, kterých tam kotví celé flotily. Celý ten sjezd se odehrával na jednom takovém parníku o 400 místech, pluli jsme sedm dní a občas zastavili, abychom si prohlídli nějaké městečko, vesnici. Historické části těch městeček mají starý ruský ráz, člověk by čekal, že na něj vyrazí kozáci na koních, ale ne. Ulice čisté, bez smítka. Starší domy jsou ze dřeva, ale opláštěné, zateplené, ale často jsou tam i nově postavené. A to nemluvím o těch boháčských. A mezitím hodiny a hodiny les: borovice, jedna vedle druhé, půl metru, metr od sebe, ale vysoké jako naše smrky. (To mě ohromilo, protože jsem sám z lesů kolem Borové, podle níž si dal jméno i sám Havlíček. Naše borovice jsou ale mnohem nižší.) Při řece je vždycky nějaká pila, půl kilometru dlouhé molo, kam přijedou parníky, aby naložily kulatinu, která je tam narovnaná 10 – 15 metrů do výšky. Tam jsem si uvědomil, jak nevyčerpatelné suroviny má ta země k dispozici.

Ruský fetiš je auto. Když vám řeknou, že vás v Moskvě někam dovezou autem, odmítněte. Ačkoli je tam metro, kterým se pohodlně a rychle kamkoli dostanete, stojíte na těch silnicích, širokých jak v Americe, auto se nehýbe, a vy jen čumíte na ty velké pohřebáky, ruské mercedesy a Hyundai, které stojí v zácpě kolem vás V tomhle je Amerika mentálně dál. Mám v New Yorku řadu známých z vyšší střední třídy, pro které je auto věc běžného nákupu, ale oni ho na nic nepotřebují. K čemu by jim bylo? Horizontálně se tam všude nejrychleji dostanete taxíkem a vertikálně výtahem. Pro ruského zbohatlíka je ale auto, nejlíp co největší a nejameričtější, prostě status. Stojí v zácpě, aby ukázali, že na to mají.

Často vyprávím, jak jsem si k vám do tohohle dvoupokojového bytu před šesti lety přišel pro náš první, životopisný rozhovor. Vrátil jste se tehdy zrovna z přednášky kdesi na Floridě, ale neměl jste doma nic než malý rendlíček leča, a o ten jste se se mnou rozdělil. V koupelně jsem si tehdy všimnul, že tam pořád máte čistič na vany z 60. let, vyrobený ve Winsonsinu. Čím to, že žijete tak prostě, když jste se pohyboval a částečně dosud pohybujete v prostředí mezinárodní politiky?

Ten čistič jsem si přivezl v roce 1969 a používám ho pořád, on to byl dost velký balík. Z Ruska jsem si zas přivezl malé reklamní sušenky, abych měl něco odpoledne ke kafi. Proč žiju prostě? Protože je to nejlepší a já jinak žít nepotřebuju. Ta otázka, co vás, už napadla i jiné. Měl jsem tu jednu známou Američanku, která říkala: "Miroslav, a takhle ty žiješ? A nechceš nějaký dům? Kolik u vás tak stojí rodinné domy?" Když jsem jí to řekl, řekla: "It´s a peanut." – "To je pro mě drobnost." Ale já jsem to odmítl. Kdo ví, od koho by se ukázalo, že ty peníze byly, a co by pak ode mě za to chtěli. Nepotřebuju miliony, nejsem think-tank Evropské hodnoty. Mám chajdu u Sázavy, kde trávím léto, mám tam zahrádku, přítelkyni, která se o mě stará, upeče mi štrúdl… Občas se sejdu s bývalými kolegy, ale s těmi se často už moc nedomluvím, jsou už pomalejší, unavení, mají ulpívavé myšlení. Já už taky nejsem nejmladší, je mi šestaosmdesát, ale pořád mě zajímá svět, píšu, přednáším. A doufám, že ještě nějakou dobu vydržím.