Dopisuj si s nepřítelem
Kde jsou kořeny agresivního nacionalismu? Fedor Gál v knize Přes ploty shrnuje výsledky svého pokusu o komunikaci s politickým protivníkem. Je svědectvím o snaze rehabilitovat dialog jako nástroj poznávání světa, ale také o tom, že "když má plot pět metrů a je ze silného betonu, co už nadialoguješ?"
Na zoufalou úroveň veřejné debaty si dnes stěžuje prakticky každý. Jen málokdo se však dokáže zamyslet nad tím, zda k tomu sám nepřispívá svou neochotou poctivě vyslechnout odlišné názory. Fedor Gál, jehož životní osudy a postoje jistě není třeba dlouze představovat, se ve své nové knize Přes ploty snaží přijít na to, proč stále více lidí dává najevo otevřenou nenávist k současnému systému, který se označuje (ponechme teď stranou, zda právem) jako liberální tržní demokracie. Zveřejnil tedy svou sedm let trvající mailovou komunikaci s člověkem, který si přeje být oslovován pouze jako "Matěj" a který se označuje za "národního socialistu" (nevím, kdysi bývali národní socialisté docela slušná strana - ale poslední dobou příliš mnoho výrazů mění svůj původní význam).
Matěj jistě nenaplňuje učebnicovou představu příznivce autoritářského režimu jako zapšklého primitiva. Procestoval svět a zná jazyky, má rodinu i docela slušné zaměstnání: pracuje jako počítačový technik, byť samozřejmě zažívá typické trampoty živnostníka v postkomunistické zemi. Netají se zálibou v lehkých drogách a má i jistý smysl pro humor (když mu Gál navrhuje, že by mohli svou korespondenci vydat knižně, glosuje to: "…možná by si mě Rusáci všimli a konečně mi začali platit."). Štítí se hulvátských demagogů konvičkovského ražení, nepovažuje Putinův režim za spásu Evropy, dokáže projevit pochopení dokonce pro ty, kterými "slušní lidé" opovrhují, jako pro obyvatele romských osad nebo radikální islamisty. Rád čte, především válečnou literaturu, z ní si pak vybírá hlavně to, co nacistické zločiny nějak relativizuje ("A není třeba více empatie k tomu soucítit s tím špatným?" vysvětluje). Židé jsou pro něho vychytralí paraziti, zatímco Davida Irvinga a Jozefa Tisa uctívá coby mučedníky za pravdu. Mnohé jeho soudy jsou ovšem celkem výstižné, jako ten o zvolení Andreje Kisky prezidentem: "Mě ale děsí vyprázdněný panák, který zbohatl na lichvě, a myslí si, že je filantrop."
Co ovšem stojí za zamyšlení, je fakt, že Matěj tyto názory nezastával vždy: "Psal se rok 2000, bylo mi 15 let a každý čtvrtek jsem si kupoval Domino fórum (miloval jsem ho), navštěvoval jsem prestižní školu a byl sympatizantem DS (ne Dělnické, ale Demokratické strany) a později OKS - Občanská konzervativní strana, i voličem…, už jen proto bychom si mohli tykat." Co se vlastně v člověku zlomí, že dokáže od jednoho extrému (OKS to na Slovensku nikdy nedotáhla víc než na jedno procento hlasů) přejít k naprosto opačnému? Matěj naznačuje něco o komplikacích v osobním životě, v jejichž důsledku poznal tu "otevřenou společnost" i z odvrácené stránky: "Měšťáka překvapí, že ho někdo může nenávidět proto, že jeho kočka se má lépe než něčí matka." Ten okázalý cynismus a negativismus je pro něj jistě i obranou proti světu. Ano, buržoazní demokracie si své hrobaře mnohdy vychovala sama; nejsou Matějovy časté sentence o tom, že jen silní mají právo přežít, pouhou ozvěnou podobně svalnaté agitace našich tržních komsomolců? Je v tom samozřejmě i jistá intelektuální provokace, když požaduje, aby se Mein Kampf nebo holocaust studovaly bez apriorního morálního odporu, jako "une théorie comme une autre", jak říká ten policajt ve Zločinu a trestu. Opravdu to ale někdo dokáže, po těch hromadách mrtvých? Matěj se často ohání právem na kritické myšlení. Ano, proto jsou konspirační teorie dnes tak populární: dávají pocit nadřazenosti nad dav, příslušnosti k těm lépe informovaným. A navíc, pokud se vládnoucí zloději a lháři veřejně hlásí k antifašismu popř. k antikomunismu (arci že ne z přesvědčení, ale protože se to zatím vyplácí), je pak docela logické, že si kriticky naladěná mládež začne idealizovat fašismus popř. komunismus, které neměla nikdy možnost poznat na vlastní kůži.
Možná leží jeden z důvodů Matějových postojů i v tom computerovém řemesle. Odtud jako by pocházel jeho sklon vnímat svět výhradně v nulách a jedničkách, dělit lidstvo na idoly a nepřátele, interpretovat veškeré okolní dění v neodarwinistických a machiavellistických schématech. Onen kult násilí a sebeobětování silně připomíná odosobněný svět počítačových her na hrdiny, stejně jako lacině silácké výroky typu: "emoce jsou pro ženy, děti a starce". Přitom mu samozřejmě rozumím, když artikuluje své znechucení současným světem nudy a pokrytectví, sebestřednou a zároveň degenerovanou západní civilizací: "Hrdinu zplodit nedokáže, protože není za co umřít. Zmůže se jen na větší cecky a větší zbraně, případně další dovolenou v roce." Ta absence perspektivy poté, co byl oficiálně vyhlášen konec dějin, je nepochybně frustrující, lidé se přirozeně potřebují cítit důležití. Je ovšem otázka, zda na to vždy musí někdo jiný doplatit.
Gál to vše sumarizuje s nadsázkou: "Ty, například, jsi inteligentní, zvídavý a trochu narcistický nacista. A já jsem inteligentní, zvídavý a trochu narcistický (věkem stále méně a méně) liberál." Marně se snaží Matěje přesvědčit, že není zas takový "blahobytný židovský intelektuál", jak si ho představuje, že také on zná temné stránky života. Když se jeho oponent označuje za proleta, pro něhož je občanská společnost naivním maloměšťáckým konstruktem, odpovídá mu Gál: "Občanská společnost je společnost občanů. Sereš na hlavu sám sobě, ty prolete." A in margine Matějovy potřeby být stále v opozici si neodpustí ani poznámku: "Pokud jde o tebe, v Říši bys skončil před popravčí četou."
Čím to vlastně je, že se liberalismus dostává (nejen u nás či na Slovensku) do zjevné defenzívy? Proč jeho někdejší hesla o svobodě a přímé demokracii tak snadno adoptovali zastánci vlády pevné ruky? Jednou z příčin byla jistě naivní mesaliance s kapitalismem, která pověsti liberálů nijak neprospěla, kdežto kapitalismus z ní vytěžil, co se dalo, načež se přestěhoval do Asie, kde se mu daří podstatně lépe, neboť si už nemusí brát servítky. A možná si také liberalismus podřezal větev sám tím svým zbožněním "názoru": kapesní Goebbelsové z internetových diskusí jsou logickými produkty moderního školství a jeho představy, že není nutné tématu rozumět, ale je nutné o něm umět napsat "essay". Jak byl liberalismus úspěšný v boření autoritářských režimů, tak selhal, když měl něco sám funkčního vytvořit. Až příliš si zvykl na svoji hegemonii a zfotrovatěl; příkladem je ona stereotypní reakce novinářů a politiků na každý nepohodlný názor tím, že ho hbitě označili za populismus nebo dokonce extrémismus - až to prostě přestalo účinkovat, jako v té bajce o pasáčkovi, co si rád spoluobčany dobíral voláním, že přicházejí vlci. Pokusem o diagnózu je doslov Pavola Friče, v němž hovoří o úpadku dialogu, který se v polistopadových médiích zúžil jen na hrstku vyvolených, bez skutečné oponentury. Kus viny vidí Frič také u lidskoprávních aktivistů, kteří pro samou honbu za granty zapomněli na svůj původní étos: "V tomto rámci občanské organizace nefungují dobře jako školy demokracie. Ztratily schopnost mobilizovat občany do kolektivních, protestních akcí. Hluboce se zakořenily do institucí veřejné politiky, což natolik oslabilo jejich občanské kompetence, že už nejsou schopny vyvolat konflikt mezi populisty a občanskou společností."
Jde ale v dnešním světě skutečně o vzpouru proti elitám? Já si ještě vzpomínám na doby, kdy panovala vůči elitám naopak až nechutná servilita a jakákoli kritika se automaticky odmítala jako "závist". Asi proto, že tehdy ještě leckdo věřil, že se při troše snahy a štěstí může mezi elity sám zařadit, kdežto finanční krize (a zejména reakce vlád na ni) tuto iluzi rozmetala. Záleží ovšem také na tom, jaký význam slovu "elita" přisuzujeme: pro většinu lidí je příslušníkem elity každý, koho znají z televize, bez ohledu na to, zda skutečně disponuje nějakou politickou nebo dokonce hospodářskou mocí (což je i případ Fedora Gála, který si tu mnohdy oprávněnou kritiku mafiánského kapitalismu odnáší za skutečné viníky: a jistě by mu byla daleko milejší role oponenta establishmentu než toho, kdo musí současný establishment obhajovat ze strachu, aby ho nevystřídal někdo ještě horší).
Může to být i záležitost generační: svět těch, pro které byl listopad 1989 hvězdnou hodinou jejich životů, je příliš odlišný od světa těch, pro které je to už zvetšelá, nudná a poněkud kýčovitá historie (a kam potom mimochodem patřím já, který jsem byl tehdy středoškolák na malém městě, tedy úplně na okraji dění - a přesto jsem od té doby nic lepšího nezažil?). Proti Matějově "mladické zdravé nasranosti" může Gál postavit jen rozšafnou obhajobu statu quo, které nechybí vtip a osobní zaujetí (a počíná si s trpělivostí, jaké by byl schopen jen málokdo), ale až příliš často argumentuje jen převahou věku a životní zkušenosti. Copak o to, třeba já mu věřím, ovšem mě by přesvědčovat nemusel, když píše: "Pokud jsou Slováci chudáci, tak to nebude kvůli 89 a následné transformaci. (…) Pracoval jsem i ve skvělých týmech, i v mizerných. Platí to i pro instituce. Je mi líto, že nemáš pozitivní zkušenost. Nepovažuj to však za pravidlo. (…) Pokud blahobyt jednoho stačí na to, aby ten druhý znásilňoval a zabíjel, jsme v řiti." A samozřejmě je Gálovou motivací k obraně současných pořádků i zkušenost ryze židovská: národa, který poslouží jako hromosvod vždy, když napětí ve společnosti přesáhne snesitelnou míru a začne se volat po radikálním řezu.
Kniha je poněkud deprimující, jak se nikam příliš nevyvíjí, místo dialogu jde pořád o mimoběžné monology. Když si oba protagonisté píšou o osobních věcech (zdraví, rodina, koníčky, vzpomínky na dětství), je tón až překvapivě kamarádský, ale hovory o politice působí, jako by pocházely ze dvou zcela odlišných vesmírů, mezi nimiž je absolutně nemožná jakákoli domluva (i když jde v tomto případě opravdu o politiku, nebo spíš o osobnostní vyladění, které se jen stěží může změnit?). Nabízí se otázka: je vůbec možná nějaká smysluplná komunikace via internet, bez fyzického kontaktu? (Na tohle se při tom technooptimismu bohužel zapomnělo, že jsme od přírody nastaveni k tomu, abychom vnímali i mimoverbální sdělení…) Jedním ze symptomů toho, jak se počítače podepsaly na našem způsobu uvažování, je i to, jak v diskusi oba partneři na sebe často místo argumentů vytahují webové linky na to či ono. Jako by v nás pořád ještě strašilo to, čemu Američané říkají "Syndrom Pierra Salingera", tedy představa, že pokud se něco dá najít na internetu, tak to nutně musí být pravda.
Tato kniha bohužel asi přichází poněkud pozdě. Před takovými deseti lety se snad ještě dalo nějak reagovat na skutečnost, že čím dál více lidí (dokonce i z té tolik mytizované postrevoluční generace) nemá pocit, že by žili v nejlepším z možných světů. Tehdy se však v mainstreamových médiích nic takového nepřipouštělo - a pokud, tak se to bohorovně bagatelizovalo jako nepodstatné výstřelky hrstky deprivantů. Jistě, být proti něčemu, čemukoli, je snazší než být pro (ani Matěj samozřejmě žádné řešení současného marasmu nenavrhuje, kromě občasného fantazírování o nadčlověku)… Je ale demokracie skutečně synonymem slabosti? Koneckonců, žádná diktatura se neudržela navždy, kyvadlo dějin se nakonec vrátilo z každého vychýlení. A z historie víme, že pokud začali intelektuálové koketovat se snahami napravit svět palicí, vždy na to doplatili mezi prvními. Vzpomeňme si ostatně, co napsal Camus Sartrovi: "Skutečný problém je v tomhle: ať se stane cokoli, já vás vždycky budu hájit proti puškám popravčí čety. Zato vy budete nucen souhlasit, aby mě zastřelili. Přemýšlejte o tom."
Fedor Gál @ Matěj: Přes ploty. Neodstraněná pošta. Přeložil Miroslav Zelinský. Větrné mlýny, Brno 2017