Přátelství
Protentokrát trochu delší fejeton o Guernice, Lidicích, třech emírech, a teple
Existuje národ, jehož příslušníci nemají ve zvyku se stěhovat, a národ žije v Pyrenejských horách už tak dlouho, že zkoumání jeho nejstarších kořenů převzali od historiků genetici. Baskové jsou totiž jediný evropský národ, který má vlastní haplotyp (všichni pocházejí z jedné geneticky vysledovatelné pramatky) a mluví jediným evropským jazykem, jenž nemá příbuzné. Když v roce 929 cordobský emír Abderrahmán III. rozšířil svou říši až na hranici mezi dnešním Španělskem a Francií, před městem Pamplona se zastavil; zjistil, že Baskové ho do své země nevpustí.
Ačkoliv baskického rodu byl i slavný bojovník za osvobození Španělska z nadvlády Arabů El Cid, Baskové se nikdy příliš nespřátelili ani se Španěly. Jen jednou udělali výjimku; když frankisté za občanské války zakázali obyvatelům Španělska hlásit se k jiným národnostem, Baskové se postavili na stranu španělských republikánů, což byl v době, kdy se ke druhé světové válce teprve schylovalo, pro fašisty vítaný důvod k předvedení jejich zbraní. 26. dubna 1937 poslal Adolf Hitler do Pyrenejí elitní bombardovací letku Luftwaffe, která smetla baskickou vesnici Gernika-Lumo z povrchu země. Dřív než uplynul rok, vznikl slavný obraz Pabla Picassa Guernica a hra Karla Čapka Matka, která byla zakončena rozhlasovou zprávou o vybombardování horské vesnice.
Latinský svět, plný emigrantů z Frankova Španělska, na Čapkovu hru, proti níž tehdy ostře protestoval německý tisk, nikdy nezapomněl, stejně jako nezapomněl na pomoc československých interbrigadistů. Když o pět let později Hitler podobným způsobem jako Guernicu srovnal se zemí jednu vesnici na Kladensku, byla jménem Lidice pojmenována města v Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii, a toto slovo, podobné latinským jménům Candice či Felice, se ve Střední a Jižní Americe stalo oblíbeným ženským pojmenováním, které nese například ekvádorská operní pěvkyně Lídice Róbinson nebo kubánská sochařka Lidice Gonzáles Blanco.
Přátelská Historie Guernicy tím ale neskončila. Po téměř třiceti letech, v roce 1966, vytvořil český rytec Josef Herčík podle Picassova obrazu dílo, v němž rozbitou vesnici, jíž se vznášejí kusy koní, krav a lidí, přeměnil v poštovní známku, která obletěla svět a po jejímž originálu toužily hlavy filatelistických spolků i hlavy států. Po letech dostal rytcův syn Josef zprávu, že jeho přítel se kvůli malichernému prohřešku proti místním zvyklostem dostal do vězení arabského emirátu Dubaj, kde mu hrozí několikaletý trest. Od svého otce věděl, že jedním ze zájemců o rytinu známky byla před lety i hlava onoho státu, potomek dynastie, které před tisíci lety odolaly Baskicko i Guernica. Vyndal tedy originál z trezoru a odletěl do Dubaje uzavřít s emírem obchod: svobodu jeho přítele za originál Guernicy…
Poslední dějství příběhu se týká setkání mě samotného s Guernicou a emírem. Studené předjaří tohoto roku jsem strávil v nemocničních čekárnách s pocitem, že jsem z jakési neviditelné zbraně odstranil pojistku, a můj život se roztříštil jako Guernica. Mojí útěchou byla kniha, která mi po celou tu dobu ležela na kolenou; vzpomínky známého režiséra, jenž sice pochází ze slovanského národa, ale jeho rodnou zemi, začínající písmenem B. orientální říše (na rozdíl od Baskicka) kdysi dobyla, což se odrazilo i na jeho jméně: Emir. Po loňském létě, kdy jsem poprvé navštívil pobřeží Jadranu, jsem se znovu vyhříval v paprscích Balkánu, a to díky režisérově vyprávění o divokosti i citu jeho kraje a jeho rodném městě, v němž dějiny smísily tři národy tří různých vyznání – mluvících však jediným jazykem. Režisér, stejně jako jeho krajan Ivo Andrić, dobře věděl, že pestrost jejich společné vlasti je vyvážená stálým nebezpečím války. I proto si jako téma svého absolventského filmu vybral – Guernicu. Tehdy ještě netušil, že její příběh nakonec přece jen prožije i jeho rodné město, Sarajevo, po jehož bývalé kráse dnes nezbylo nic kromě příběhů, jako je ten, jenž mě jednoho studeného dne zahříval v královéhradecké nemocniční čekárně:
„Srb Njego Aćimović strávil první dny války vystrašený a zabarikádovaný ve svém gorickém bytě v Kalemově ulici 2. Lekal se každého hlasu, který se ozval na schodišti. Telefonické výhrůžky a nadávky byly stejně jako noční bouchání do dveří běžnou rozcvičkou těch, kteří si dělali zálusk na jeho byt. Neslavil sice pravoslavné svátky, ani nedodržoval jiné srbské obyčeje, ale věděl, že to ho nespasí. Zachránil ho kamarád, který kličkoval mezi kulkami odstřelovačů a nosil mu jídlo.
Njego Aćimović byl v naší partě nejslabší a Fahrudin Hadžiosmanović, zvaný Paša, nejsilnější. Jejich přátelství teď psalo příběh, kterému se světové televizní stanice vyhýbaly. Njego si dlouho myslel, že to jen někdo imituje Pašův hlas, a tak otevřel, teprve když viděl kamaráda kukátkem ve dveřích. Přítomnost hromotluckého přítele v něm vyvolala pocit bezpečí, zapomněl i na hlad, který ho trápil v minulých dvou dnech.
‚Co je, četniku, snad ses mi tu neposral, koukni se do gatí!‘ utahoval si z něj Muslim Paša, a pak se tu dva válčení kámoši vydali společně do krámu pro chleba. Šli kolem fronty, která už dlouho čekala, až přivezou nějaké potraviny. Když Paša zahlédl, jak po nich neznámý chlápek zle kouká a odfrkuje, vrazil mu preventivní facku a zavrčel: ‚Hej, srágoro, mám tě zmalovat, že tě vlastní máma nepozná? Proč jsi mlátil do Njegových dveří?‘ a nandal mu, co se do něj vešlo.
Paša tak dal všem jasně najevo, co je čeká, když sáhnou na byt nebo na život jeho kamaráda.
Jinak tomu ani být nemohlo, protože tihle dva to dlužili svým vzpomínkám. Nemohli přece zapomenout, jak se rodilo a utužovalo pouliční kamarádství, jak se spolu učili pravidlům chování a morálce ulice.
Proč by totéž udělal Njego pro Pašu, kdyby Gorica ležela na srbském území?
Protože je spojovaly nezapomenutelné ztřeštěné kousky z časů, kdy jsme vykrádali trafiky v Zaostrogu a pak prodávali žiletky a žvýkačky na plážích Makarské riviéry (z toho se dalo žít u moře celé týdny, a moře – to byl náš elixír života). Protože jim z paměti nikdy nevymizí vzpomínky na bitky o prvenství na plážích a tancovačkách kolem Tučep, kdy každé vítězství přinášelo slastný pocit převahy a triumfu, tolik potřebný v dospívání. Při všech těch šarvátkách, ať už rány rozdávali nebo dostávali, však nikdy nezapomínali, že kamaráda nesmíš za žádnou cenu nechat ve štychu. Obětovat se a nikdy nebýt ‚bezcharakterní kurva‘ stálo nad všemi zákony.“
P. S. Film Guernica jsem nikdy neviděl, znal jsem jen příběh o tom, jak si jeho autor, který studoval pražskou FAMU bez stipendia (za peníze z prodeje domu svého dědečka) ušetřil na zfilmování námětu tím, že v 70. letech jako majitel jugoslávského pasu, s nímž se dalo bez víza cestovat na Východ i na Západ, jezdil do Západního Berlína nakupovat nedostupné desky a kazety, a ty pak v Praze rozprodával s mírnou přirážkou. Jednoho letošního předjarního dne jsem se ale vrátil z nemocniční čekárny, a objevil, že Guernica (do níž se emíři přece nakonec dostali alespoň skrze jeho jméno), visí na YouTube. Poděkování za ni stejně jako za jeho knihu Kde jsem v tom příběhu já? posílám Emiru Kusturicovi do nemocnice, kde mě vystřídal po své nedávné autonehodě. Tento, protentokrát trochu delší, fejeton o přátelství, pak s díky věnuji našemu šéfredaktorovi Jiřímu Plockovi. On už bude vědět proč.