Obživlosti: Potíž s ozvěnou
Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je, ale možná trochu jinak. Dnešní téma: O reakcích na práci v médiích.
Několik let jsem s Petrem Nováčkem v Českém rozhlase sdílel stejnou kancelář. Denně jsem tak byl svědkem rituálu, kdy házel do koše neotevřené dopisy posluchačů. Jednou mi k tomu řekl, že jde o reakce lidí, které o jejich názory nežádal, a tím pádem se necítí povinován je číst anebo dokonce odepisovat. I kdyby existovala povinnost reagovat na reakce, Nováček by byl dostal výjimku, protože i noviny a Ústavu četl s lupou a jeho ohroženého zraku byla na dopisy škoda.
Důležité je říct, že politickému komentátorovi Nováčkova formátu je zpětná vazba na nic. Byl poctivě u všeho, o čem psal, ze stranických sjezdů se vracel s popsanými bloky, znal každého, kdo v politice něco znamenal a každý, komu zavolal, mu zvedl telefon. Nováček nepsal, co si o politickém dění myslí, nýbrž profesionálně konstatoval, co se v politice děje. Že se to někomu se silným názorem nelíbilo a toužil poplísnit posla špatné zprávy, nebyl problém Petra Nováčka.
Teď už se dopisy moc nevyhazují – chodí vzácně. V počítači je ale koš pro nevyžádanou poštu a diskusi pod články lze jednoduše neotevřít. Kdo ovšem hovoří ve veřejném prostoru, naučí se počítat s ozvěnou a přirozeně se snaží vyjadřovat tak, aby si nemusel zacpávat uši. Na ozvěnu pak může vzniknout závislost, jež způsobí, že člověk říká, co lidé chtějí slyšet, a píše, co chtějí číst. Být oblíbeným autorem je velké pokušení!
Z televize mi jednou zavolali, že si mne za svého hosta v Noci s Andělem přeje Hana Hegerová. Vrazilo mi to dech a určitě jsem se červenal. Učinila mi kompliment, že mne po ránu poslouchá, aby věděla, co si má myslet o politice, kterou sledovat nemá čas. Oblíbeným autorem své oblíbené zpěvačky jsem se stal přesto, že jsem se nikdy nebral moc vážně. Už dlouho mám podezření, že se pouze z toho, co říkám do rádia, stává to, co se řeklo v rádiu. Napsalo v novinách. Média nejenže přenášejí myšlenku, rovněž ji zesílí, podtrhnou, zvýrazní.
Okamžitě poznám lidi, které si rádio ochočilo, kteří přesně vědí, jak se nechat zesílit, podtrhnout a zvýraznit. Nechci se jim podobat, a když se to stane, rychle hlásím: „Není to tak, jak to vypadá!“ Jenomže nakonec to klidně může být tak, jak to vypadá. Proč bych si jinak pamatoval satisfakci, že mezi básněmi začínajících autorů byla zveřejněna i jedna má? Proč mám stále před očima první fotografii zveřejněnou v novinách anebo svůj první článek přeložený do angličtiny? Co když se nakonec autorovi počítají jen slova s ozvěnou?