Obživlosti: Znovu do pohádky
Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je, ale možná trochu jinak. Dnešní téma: O emigracích a návratech.
Já vím, vždy porovnáváme nesrovnatelné. Vždy je to jinak, než to vypadá. A vlastní zkušenost je samozřejmě nepřenosná. Přesto, že máme silnou generační zkušenost s emigrací, nečiní nás to experty na migraci, natož imigraci. Navíc když se ani u emigrace našich příbuzných, kamarádů, kolegů z práce či sousedů neshodneme, zda nás opouštěli z touhy po svobodě, anebo jenom zištně.
Jednoho dne se mne v práci zeptala šéfka, jestli nechci jet na zájezd do Západního Německa. Byl listopad 1980 a v autobuse, kterým se kolektiv privilegovaných občanů chystal na předvánoční nákupy na Západě, bylo třeba obsadit pár volných míst. Řekl jsem ano, a dva týdny na to jsem v tom autobuse jako zázrakem seděl. V botě jsem měl rafinovaně ukrytý papírek s adresou uměleckého kováře ve Vídni. Přišlo mi, že tady chcípnul pes a osud mi nabízí nový začátek.
Náš zájezd začal v Berlíně návštěvou výkladní skříně Západu, do které se kličkovalo mezi ostnatými dráty pod hlavněmi kulometů. Pak jsme východním Německem mířili k Norimberku a Mnichovu. Když jsme přejeli hranici, kdosi v autobuse vydechl: A znovu do pohádky!
Mou první zkušeností se západem byl omamný mix bezpečnosti, solidnosti a svobody. Na zpáteční cestě náš autobus zastavil ve Vídni a měl jsem odlepit podrážku, pod kterou byla ta adresa. Najednou jsem si uvědomil: Vždyť tady všechno funguje jak má. Vůbec mne nepotřebují! A došlo mi, že užitečnější budu tam, kde chcípnul pes.
Debaty o migrantech, putujících ve vlnách do Evropy, jsou buďto debatami o solidaritě s nešťastníky, kteří mají právo na lepší život, anebo debatami o bezpečnostním riziku, které představuje jejich neochota k integraci a respektování zdejších hodnot. Všichni příchozí přitom mají jedno společného: Nechuť zůstat tam, kde chcípnul pes, a zůstat právě proto, že tam chcípnul pes a je potřeba s tím něco udělat.
Migrace je putováním do pohádky, ale důsledkem migrace je, že pohádka bere za své. Když jsem byl v Mnichově naposledy, bydleli jsme v hotelu kousek od nádraží. Opět bylo před Vánocemi. Kdysi zářící ulice ale byly ošuntělé, supermarkety špinavé, multikulturní šmrnc ten tam a místo něj pocit globálního zestejnění. A najednou mi došlo: Tady chcípnul pes. A těšil jsem se domů. K nám na vesnici. Znovu do pohádky.